Strieľajte na pianistu

Čistý novovlnizmus v rukách mladého a odvážneho tvorcu. A je dobré, že vždycky, keď sa už konzervatívny hollywood nedržal svojich základných princípov a zabúdal na okrajovejšie škulinky života obyčajných a hriešnych ľudí, začali vznikať nové smery, objavovali sa nové možnosti a hľadali sa novátorské, alternatívne a originálne využitia krásneho slovíčka, zvaného film. A Pianista je presne tým prototypom nabúrania tradičných konvencii rozprávania príbehu, kedy nielen vidíme, ale sme prítomný v uzavretých štvrtiach francúzskeho veľkomesta a nevieme, na ktorý problém sa máme momentálne zameriať a pokiaľ vieme, že na skutočné vyslobodenie z útrap, je už pravdepodobne neskoro. Truffaut komplikovanosti a kráse filmu prispel dejovým twistom, moderným strihom, vnútorným monológom hlavnej postavy a nabúraním cenzúry. Preto je taký silný a nezávislý. Vznikol predsa z vášne. (11.10.2014)

Křížení žánrů, je-li pochopeno jako východisko vlastního uměleckého výrazu, přináší často objevné dílo s nevšedními pohledy a dosud neznámými tvůrčími osobnostmi. Tento raný Truffautův film splňuje, zdá se, většinu z právě popsaného. I pro Aznavoura se stala tato příležitost v jeho bohaté, ale zřejmě ne zcela vyrovnané filmografii něčím nevšedním. Obdobně jako kdysi např. u Machatého (EROTIKON) nebo Chaplina se triviální téma posouvá do polohy triviálního příběhu, který je ovšem současně rámcem formových a někdy přímo žárových uzlových experimentů. Nezdá se mi, že právě tohle bylo předmětem Truffautova záměru. I tak výsledek ovšem stojí za to. PIANISTA mi zvlášť silně připomíná poslední umělcovo dílo KONEČNĚ NEDĚLE!. A ještě jednu malou glosu si nedokážu odpustit. Michelle Mercierovou, která tu hraje možná nejlepší roli své kariéry. Osud talentované, krásné herečky, jisté potenciální alternativy své o něco mladší vrstevnice Deneuvové, kterou doslova zničila stále stupidnější komerce. Od popularity k umělecké sebevraždě - i takový může být osud osobnosti. PIANISTA však žije svým životem i po téměř půlstoletí od svého uvedení do kin. A žít bude zřejmě i dále. (02.12.2007)

Kedysi dávno bol Strieľajte na pianistu prvý Truffautov film, ktorý som videl. Objektívne ho už dnes ťažko môžem hodnotiť, nevedel som, kto je Truffaut, čo je to nová vlna a ako tieto filmy čítať. Na druhú stranu som ho mohol vnímať ako normálny divák, čiže ako väčšina televíznych, ale aj klubových divákov. Ako taký som ho bral ako pomerne zábavný a nenudiaci. Viac k veci až po druhom pozretí. Po druhom vzhliadnutí bohužiaľ nemôžem nič viac k veci povedať, pretože na RTVS bola odvysielaná verzia, kde bola asi každá štvrtá veta preložená do slovenčiny. Asi pri písaní titulkov niekto strieľal po prekladateľovi. (04.08.2012)

Vyústění mě málem přetáhlo ke čtyřem hvězdám, ale nemůžu hodit za hlavu, že i na poli 85 minut jsem se "ne zrovna bavil". "Nudil" by bylo silné a nevhodné slovo, protože mě bavilo sledovat Truffautovu režii, ale nezajímaly mě postavy ani děj, což rozhodně není zrovna drobný nedostatek, ale pořádný problém. (20.10.2012)

Truffaut mezi jednotlivými žánry přechází zcela nenuceně a sám údajně neměl jasnou představu, jakým směrem a jakým stylem se bude děj odvíjet. Pianistu nelze označit za příliš konzistentní film, ale jeho „rozháranost“ není výsledkem nějakého chladného formálního experimentu s divákem, nýbrž režisérovy mimořádné hravosti a obdivuhodné lásky k filmu. Kromě starých francouzských a amerických noirových kousků a filmů bratří Marxů odkazuje Truffaut stejnou měrou k dílu Alfreda Hitchcocka. Stejně jako ve většině Hitchcockových filmů, je také zde hlavním hrdinou (výčitkami svědomí) pronásledovaný nevinný člověk, který teprve pod tíhou okolností spáchá trestný čin a bere situaci do svých rukou. Smutným faktem však zůstává, že po naprostém propadu Pianisty u diváků, si Truffaut již nikdy nedovolil být tak hravý. 90% (17.01.2008)