Zelený pokoj

Slabší Truffaut?? Probůh, jeden z nejsilnějších! Eric Rohmer kdysi napsal, že je to jeden z nejkrásnějších Truffautových filmů vůbec a já můžu jen souhlasně přikyvovat. Zelený pokoj je neobvyklý příběh o novináři (autorovi nekrologů), který je už od dob těžkých bojů první světové války, kdy padla spousta jeho přátel, posedlý myšlenkou a přemítáním o tom, zda je správné zapomínat na zemřelé. "Každý rok se stává, že musíme škrtnout některé jméno u čísla v našem soukromém telefonním seznamu, a jednoho dne se ukáže, že známe vlastně víc mrtvých než živých..." Za zdánlivě podivínskou zálibou Juliena Davenna (sám Truffaut) se skrývá neutuchající láska, která je spojena s úctou a snahou o trvalou vzpomínku, jež vyvrcholí vybudováním impozantního památníku. V jeho snaze mu přitom pomáhá Cecilia, kterou výborně zahrála Nathalie Baye. Mnoho Truffautových přátel potvrzovalo, že do tohoto příběhu Francois vložil největší kus sebe a že tento snímek je vlastně jeho nejintimnější výpovědí. Vypadá to tak... Úžasná atmosféra, krásná hudba, výborný Truffaut v hl. roli, pořádná porce námětů k přemýšlení... (20.05.2007)

Tento Truffautov minimalistický počin si vzal na mušku tému, ktorá sa majstrovi akosi vymkla spod kontroly. Alebo lepši povedané ani ju poriadne neuchopil. Téma akou je uchovávanie hodnôt a spomienok na mŕtvych, či porovnávanie lásky medzi mŕtvymi a živými si vyžaduje niečo podstatne hlbšie. A aj keď film nenudí, lebo scenár a réžia pristupuje ku každej minúte filmu zodpovedne, tak v podstate nič prevratné neponúka. 60%. (22.03.2008)

Truffaut miluje život. Točí krásné filmy. I o smrti. Je sice naivní, ale není slizký. Je úzkostný a úzkostlivě přesný, a téměř stejnou měrou vkusný a citlivý. Je to snad symptomem slabosti, malosti či uměleckého tápání? Troufám si tvrdit, že nikoliv (a je zcela irelevantní, zda spolu stoprocentně souzníme, nebo ne). 3,5* (14.09.2014)

Truffautova ZTRACENÁ MILENKA (nepřesný překlad jednoho z anglických názvů filmu, „The Vanishing Fianceé“) patří k méně známým Mistrovým filmům. Nezaslouženě: sice nepatří ani k vrcholům – za ty považuju ty filmy, které naplno využily a propojily radostnou i úzkostnou stránku Truffautovy osobnosti –, ale rozhodně si nezaslouží dlít ve stínu jeho (až moc) laskavých, „humanistických“ filmů typu KAPESNÉHO. ZTRACENÁ MILENKA patří k Truffautovým temným filmům, aniž by ho limitovala u nich jindy patrná monotónnost tónu a předurčenost zápletky – je natolik osobní [všudypřítomné téma smrti, etika vztahu vůči blízkým mrtvým, dilema důstojného uctívání mrtvých versus zapomenutí a zahájení života a lásek od nuly], není žánrovou variací („duchařským příběhem“), čili je hůře předvídatelný a ponořený do kontrastních emocí. Z filmu je rovněž patrný Truffautův pozdní úzkostný výraz: jak předtím v jakémsi rozhovoru tvůrce řekl, film je jenom bílé plátno a proto (jako příklad) v barevném filmu neukazoval modrou oblohu. Truffaut upřednostňuje rychlé vyprávění na úkor citového rozehrávání scén, dialogy často netrénovaných herců (včetně jeho samého v hlavní roli) jsou spíše deklamovanými polemikami, úzkostně nakládá se vším, co by mohlo být označeno za krásné (melancholické sněžení zredukované do pár sekund) nebo významné (neokázalé odrazy zrcadel, plaché nakládání s velkými detaily), na emoce spíše odkazuje, než aby je melodramaticky evokoval – exaltovanost vyhrazuje pouze chvílím, v nichž hrdina realizuje své niterné ideály (kaple se svíčkami na uctění jeho mrtvých), zatímco emoce jako láska nebo hněv zůstávají nenaplněné, resp. naznačené. Velmi osobní a proto velmi silný film – soudím, že Truffauta musel „bolet“. (05.02.2008)

Stále jsou naši mrtví s námi... a nikdy vlastně nejsme sami... především, pokud je nenecháváme odejít. Kde je ta hranice mezi dobrým a nedobrým zapomínáním? Kde se bere schopnost opustit a odpustit? Je až s podivem, jak se člověk může bavit nad takovými vážnými otázkami a snahou na ně odpovědět. Ale v tom je právě umění života ve vážné lehkosti... (29.03.2009)