Želary

Mestský život versus vidiek na krásnom tanieri všezeleného prostredia niekde v slovensky znejúcej dedine pod lesom – točilo sa na Kysuciach a na Orave. Meštiakovi môže trvať zvykať si na kadibudku, hoci lepšie kadiť v drevenej búdke než sa zosrať z nacistických bytových prehliadok niekde v meste. Zatiaľ posledný z českých filmov nominovaných na oscara, a to už prešlo skoro dvadsať rokov. Vidiecka idylka sa tu snúbi s krutou realitou alkoholizmu i tyranie. Mám pocit, že toto ostalo na dedinách dodnes. Dve hodiny balady skončia krutou vojnovou realitou a z toho finálneho emocionálneho pocitu udeľujem vyššie hodnotenie. (06.01.2021)

Film natočený podle knihy Květy Legátové Jozova Hanule. Jak už to bývá, vykresluje kniha trochu jiný příběh, než film. Ale to nic nemění na skutečnosti, že jde o film kvalitní se skvělými hereckými výkony. Úžasná atmosféra dokreslená působivou hudbou. Kéž by povzbudil diváky i k přečtení knižní předlohy, která stojí za to, stejně jako povídková kniha Želary. (11.02.2014)

Kdybychom každý rok natočili aspoň jeden takový snímek, tak by se naše kinematografie neměla za co stydět. Bohužel takový film přijde tak jednou za tři roky. Nevyčerpatelná tématika let druhé světové války opět přinesla nádherný příběh o Hanulce, která se musí ukrýt do slovenských hor, aby ji gestapo nenašlo. I ve světě tak na sebe upozornila Aňa Geislerová, kterou náš divák dobře zná. Koprodukce přináší vždy i nějaký ten zahraniční objev. Tím je pro tento film Maďar György Cserhalmi. Casting vyšel ale celkově zcela na jedničku - Ivan Trojan, Miroslav Donutil, Jaroslav Dušek a filmoví historici si přijdou na své, neboť se s filmem v Želarech rozloučily dvě legendy předválečného filmu – Zita Kabátová a Svatopluk Beneš, po jehož smrti Kabátová prohlásila, že hrál již velmi špatně a velká část jeho epizodní roličky nebyla použita. Napočítal jsem mu dvě krátké větičky, ale aspoň něco. (08.05.2009)

Vychvalované dílo Hřebejkova týmu očekáváním, která vyvolalo, odolalo vcelku důsledně. Relativně velký počet jalově zpracovaných scén ruší původní velkorysý půdorys a dává mu rozporuplné vyznění. Hodně zachraňují výkony protagonistů v hlavních rolích, v některých obrazech je však jejich úloha zvláště nevděčná. ŽELARY ovšem i tak zůstávají velkým činem, jehož tíhu nesou převážně její protagonisté - právě tak Donutil jako Aňa Geislerová či György Cserhalmi. Místy je možné dovědět se řadu podstatných věcí-detailů ze všedního dne konspirace s vědomím, že takto přežily stovky a tisíce mužů a žen. Anebo zahynuly. Scény z vesnického života a kontrast životních stylů českého města a slovenského venkova jsou asi nejpůsobivějšími částmi ŽELAR. V kontextu devadesátých let - navzdory popsaným výhradám - jde o dílo nadprůměrné s dosti důvodnou nadějí na nadčasovou kvalitu. (03.01.2008)

Na pozadí dramatického útěku před gestapem se začne rozvíjet vztah, který...... který se záhy rozkošatí do příběhu v němž se sám stane jen pozadím. A mě to příjde jako hrozná škoda. Ten scénář by potřeboval notně prořezat, neboť se postupně zcela ztratil ve spleti žánrových obrázků. Jestli to byl záměr, pak se mi nelíbí. Navíc je to přesně ten, sice jakoby surový, ale přesto barevný a umělý folklór. Ale i tak se na Želary na druhou stranu docela hezky kouká. (13.10.2005)