Noc v Miami…

Boxer Muhammad Ali, bojovník za lidská práva Malcolm X, zpěvák Sam Cooke a sportovec a herec Jim Brown- Čtyři afroameričtí muži, kteří měli každý tak trochu jiný vliv na afroamerické obyvatelstvo (nejen) v 60. letech 20. století. Malcolm X byl společně s Martinem Lutherem Kingem nejvýraznější figurou Afroamerického hnutí za občanská práva, Muhammad Ali se zase stal nejlepším afroamerickým boxerem všech dob, Sam Cooke se svým úspěchem snažil otevřít dveře dalším afroamerickým umělcům a Jim Brown je zase označován za jednoho z nejlepších hráčů amerického fotbalu. Divadelní hra One Night in Miami od Kempa Powerse pojednává o smyšleném setkání této afroamerické čtveřice, které se dle této divadelní hry odehrálo 25. 2. 1964 a Cassius Clay po ní definitivně začal používat jméno Muhammad Ali. Tato divadelní hra posbírala mnoho cen a dle očekávání došlo i na její filmovou adaptaci. Té se chopila herečka Regina King, která se tak One Night in Miami ujmula jakožto svého režijního debutu a scénář i v tomto případě napsal Powers. Na první pohled může One Night in Miami působit jako vyložená sázka na jistotu. A ona to v podstatě sázka na jistotu je. Celé to ale nezavání vyloženou politickou agitkou. Dle očekávání jde o komorní film, který sází především na silné postavy a silný scénář. Divadelní kabátek do jisté míry sálá i z této filmové adaptace, přesto to ale celé působí neskutečně filmově a v rámci své komornosti zároveň neskutečně velkolepě. Na One Night in Miami je skutečně potěšující, že se neopírá pouze o to, že to afroameričané měli kdysi dávno hodně těžké a být afroameričanem v 60. letech nebylo snadné. Ano, je potřeba na tento fakt upozorňovat. Většina dobových filmů ale následně sází čistě na to. To ovšem není případ One Night in Miami. Ten sice upozorňuje na problémy rasismu, boje za občanská práva afroameričanů a unáhlené předsudky, zároveň se ale skutečně může opřít o silné dialogy, působivé herecké výkony a prodání těch emocí ve správných pasážích. Eli Goree, Kingsley Ben-Adir, Leslie Odom Jr. a Aldis Hodge jsou výborná hlavní čtveřice, kteří do svých výkonů dávají naprosto vše. Jejich konverzace ohledně politické situace, slávy, rasismu a zodpovědnosti, kterou každý z této čtveřice svým způsobem v roce 1964 má jsou neskutečně záživné, zajímavé a především jsou i většinou některé konverzace i emocionálně vyhrocené. Každý z nich je trochu jiný (Malcolm X je ten chytrý, Sam Cooke zase takový ten elegantní frajírek) a přitom je něco pojí. Každý z nich je slavný, každý z nich je mnoha lidem vzorem a každý se s tím vyrovnává tak trochu jinak. Powersův scénář přitom nejen dokáže vysvětlit, čím byli tyhle čtyři afroamerické ikony tak významné, ale zároveň je skutečně dokáže vystihnout jako komplexní charaktery, které pochopitelně měli své slabosti. Na první pohled komorní drama je v zásadě důležitým komentářem k 60. létům a o to více je celý dojem silnější. Ve své komornosti je One Night in Miami vlastně velkým filmem, který má toho hodně říct i ve 21. století. Debut Reginy King je přitom i vizuálně přitažlivý, King očividně silně vede herce a už úvodem se ukáže, že se divadelní hru podařilo převézt do v zásadě strhující filmové podívané. Kameraman Tami Reiker minimálně umí pracovat s vizuálem, soundtrack Terence Blancharda možná mohl být trošku výraznější a pamětihodnější. Jinak ale vlastně One Night in Miami mnoho vytýkat nelze. I na poměry komorní konverzačky jde totiž o strhující podívanou, kde jsou všichni herci neskutečně super a mají mezi sebou výbornou chemii, jejich dialogové přestřelky mají neskutečný náboj a jakmile dojde k finále a odhalení toho co se hned v roce 1965 stalo, zasáhne to na správném místě. Nechápu pouze to, že ze čtyř hlavních hrdinů na konci roku 1964 umřel jeden z nich a hned o rok později další z nich, samotné závěrečné titulky ovšem upozorní na smrt pouze jednoho z nich. Je to trochu zvláštní rozhodnutí, výsledný dojem to ale v podstatě nesráží. One Night in Miami je v zásadě sebejistá konverzačka, která je v dialozích neskutečně silná, emocionálně naprosto přesvědčivá a herecky bravurně odehraná. Regina King natočila dost dobrý režijní debut, který velmi pravděpodobně posbírá pár nominací na Oscara a nemám s tím v zásadě problém. Jde totiž o příjemné překvapení v rámci podobných filmů, které tak díky tomu ve své konkurenci naprosto vyniká. Není to dokonalé, je to ale neskutečně přesvědčivý a jednoduše silný. GLORY! (27.01.2021) (menej) (viac)