Quo vadis, Aida?

Nejsem odbornicí na konflikt mezi bývalými jugoslávskými republikami a jejich různými frakcemi, takže nedokážu posoudit, nakolik byla ta či ona strana vyobrazena v tomto filmu realisticky, jestli se jedné nebo druhé příliš nestranilo či naopak nebyla vykreslena v příliš negativním světle. Trochu jsem se obávala, aby mi to, že neznám podrobnosti téhle hnusné války, nebránilo při sledování v zážitku, ale nakonec to nevadilo vůbec. Tenhle film má totiž podle mě zejména ukázat pocity člověka, který se ocitl někde uprostřed rozbrojů, které sám nezpůsobil, přesto, i když nechce, musí bojovat - o prosté přežití sebe a své rodiny. A všechny myslitelné emoce, které takový člověk může zažívat, tenhle snímek zobrazuje a předává mistrně. Naděje, beznaděj, láska, nespravedlnost, bezmoc, všechno tu je. Výborně realisticky natočené a zahrané. Vedle Aidiny "linky" na mě silně zapůsobilo například i zobrazení určité beznaděje nizozemských vojáků, kteří možná i chtěli něco udělat, ale prostě kvůli rozhodnutím těch výše postavených (a samozřejmě i některým vlastním chybným rozhodnutím) nezmohli nic. A když ke konci sledujete, jak žena chytá ruku svého dítěte, které je už jen kostrou a mluví na něj, je vám opravdu jedno, jestli je Srbka, Bosňačka nebo kdo vlastně. Zase jednou si říkáte, jak nesmyslné a kruté tyhle války jsou a jak na ně nejvíce doplácí obyčejní civilisté. O to hrůznější vám to připadá, když si uvědomíte, že když se události z filmu odehrávaly, už jste si taky chodili po světě, že se nedíváte na nějakou prehistorii, ale na poměrně nedávnou minulost. A tak jste aspoň rádi, že se tu zase jednou vyloupl film, který všechny tyhle věci dokáže předat tak působivě, podle mě i širšímu publiku, což je důležité proto, abychom na to všechno nezapomněli a měli větší šance, že si to vážně nebudeme chtít zopakovat. (25.10.2021)

Ten konec, i s přihlédnutím k tomu, že je to relativně nedávná historie, je naprosto zdrcující. Je to završení i tak mrazivého a napínavého snímku, který je na všech frontách skvělé vyveden. Od castingu, kamery, až po scénář a hlavně herecké výkony. Ačkoliv film vyvolá spíše negativní emoce (tu hořkou pachuť v ústech po skončení pamatuji ještě teď), na základě jejich intenzity to beru jako důkaz výjimečnosti snímku. Doteď nevíme, jak to Aristoteles doopravdy myslel s tou katarzí u tragédií, ale mám pocit, že se i tak dostavila... (22.08.2021)

Velice silný příběh, který dokazuje na diváka přenést podstatně více uvěřitelnějších emocí než největší hollywoodské dojáky. Tady jde doslova a do písmene o život. Aida běhá, prosí, vymýšlí, žadoní, podvádí jen aby uchránila svou rodinu od jisté smrti. V závěru divákovi docvakne, že každá válka jednou skončí a vy se musíte třeba po zbytek života koukat nepříteli do xichtu! 80% (10.05.2022)

Onen tendencni postoj,ze Srbove jsou zli je zde oslabovan az skoro stylem dokumentarni rekonstrukce. A pohledem hrdinky,ktere jde o rodinu. Obcas film citove vydira, ale zrejme reziserka chtela, aby se tato historicka udalost kazdemu vryla pameti, byt za cenu nazorneho rozdelovani rodin do autobusu a nakladaku (26.11.2021)

„Kam ideš, Aida ?” , je z môjho čisto objektívneho pohľadu → absolútnym »majstrovským dielom« , aké som vlastne veľmi dlho nevidel, že si to už skrátka ani poriadne nepamätám, kedy naposledy by ma takto extrémne zasiahol film (lepšie povedané → hraný dokument, obsahujúci strhujúcu rekonštrukciu daných udalostí...), ktorý dokonca nakrútila bosenskohercegovská režisérka Jasmila Žbanićová, keďže priamo pojednáva o « Srebrenickom masakri » , čo vhodnejšou voľbou byť ani nemohlo, pretože temnej a vskutku i nedávnej histórii, sa mimochodom práve teraz venuje odborník na slovo vzatý. Aby som trochu viacej priblížil "dej" , ktorý genocíde ešte predchádzal, tak predsa čosi podstatné načrtnem, čo pokladám za mimoriadne dôležité: „ Občianska vojna v (bývalej) Juhoslávii v rozpätí rokov 1991-1995, dospela konkrétne už do takej fázy, že od 11. júla → tisíc deväťsto deväťdesiat päť, utekajú tisíce a tisíce ľudí, medzi inými aj bosnianski Moslimovia, preč z mesta Srebrenica, pretože sa priamo k nemu blíži „Armáda Republiky srbskej” , a to na čele s generálom a vojnovým zločincom → Ratkom Mladićom, pričom akýmsi útočiskom a úkrytom súčasne, by teoreticky snáď mohol byť i neďaleký tábor ("OSN") UNPROFOR v obci Potočary, pod (ne)velením veliteľa holandskej jednotky → plukovníka Thoma Karremansa, ktorý sa rozdelí na dve časti: všetci utečenci sa sem zmestiť určite nemôžu, t. j. mnohí budú musieť ostať trčať vonku, čo ale našťastie neplatí pre bývalú učiteľku a terajšiu prekladateľku → Aidu Selmanagićovú, ktorá vybaví akúsi »protekciu« pre svoju ostávajúcu rodinu v zložení dvoch synov - staršieho Hamdiju a mladšieho Seju, ktorých zároveň dopĺňa i vzdelaný otec Nihad. To je jedna stránka mince. S tou druhou to bude už trochu horšie. Po krátkych rokovaniach, následne skočili hrdlorezovi na lep, ako malí škôlkari, ktorý si odteraz diktuje svoje ("zlomyselné") podmienky, čo sa asi mnohým pozdávať nebudú... Sľubuje, že sa nikomu nič zlé nestane, a tak nastáva selekcia: ženy zvlášť a deti s mužmi vo veku 15-70 rokov, taktiež oddelene. Podarí sa odvážnej žene zachrániť svoju milujúcu famíliu ešte predtým, ako bude definitívne neskoro...? ” / Srbská herečka a protagonistka snímku Jasna Đuričićová má za skutočného manžela toho → filmového Ratka Mladića, čiže Srba Borisa Isakovića, tak to je mi teda hotový paradox ! Dobré vedieť, že toto akési zvláštne zistenie našťastie nekazí celkové výsledné dojmy, ktoré sú práve naopak → oveľa zaujímavejšími, než by vôbec človek na prvý pohľad povedal. Väčšinou sledujem túto postavu prostredníctvom jej osoby, a keď k tomu pridám aj excelentnú »ručnú kameru« Christine A. Maierovej (paráda, ďalšia žena za kamerou), tak o nepríjemnú atmosféru je priam postarané ! Unikátny kinematografický počin, aký by malo vidieť čo najviac divákov. Kiežby som vás touto "recenziou" inšpiroval, aby ste to skúsili. PS: Desivý horor v priamom prenose. (09.09.2021)