Legenda o pianistovi

Tim Roth se dostal divákům do povědomí Tarantinovými Gaunery a Pulp Fiction. Ovšem to, co Tim předvádí v Legendě o 1900, je naprosto famózní, postava pianisty se mi zapsala hluboko do srdce. Film však nestojí pouze na výkonu hlavního představitele, velkou roli zde hraje skvělý námět, Tornatoreho vynikající režie dýchající opravdovou láskou k filmovému umění a samozřejmě hudba Ennia Morriconeho - nedílná součást (nejen) Tornatorových filmů. (22.10.2005)

Podmanivá záležitost s nádhernou hudbou a fascinujícím Timem Rothem v hlavní roli. Jednotlivé obrazy a scény (jízda s pianem v bouři, souboj pianistů) jsou vypointované, přesně tak, jak odpovídá obsahu - jsou to historky, legendy a komu vadí, jestli jsou trošku přikrášlené (v tomhle je podobná třeba "Velká ryba" Tima Burtona)? Zůstává po nich nostalgická rozmazaná vzpomínka, pár tónu a matných obrysů jako když se malý 1900 díval poprvé zkrz skleněnou mozaiku do tanečního sálu.... (06.08.2008)

Opustený hneď po narodení v roku 1900, strávil celý život na lodi. Geniálny hudobný samorast, sebaistý a suverénny na palube, mimo nej však zmätený a stratený. Taký je "1900" v podaní Tima Rotha a vy mu to všetko veríte, lebo vám nedáva inú možnosť. K tomu výborná hudba a výsledkom je film, na prvý pohľad nenápadný, avšak o to zaujímavejší. (28.03.2004)

Ne úplně špatný film, ale ani žádná díra do světa. Místy značně přitažené za vlasy (odchování kojence v kotelně, hra na piano za bouřky, apod.). Jinak celkově (když opomenu hudbu, která "jakože jo", ale jenom dobrá hudba dobrý film neudělá) řeknu, že film s pár dobrými scénami a mimo to buď vata anebo cílené ždímání emocí z diváků. Škoda, že ze mě to jaksi nevyždímalo nic... (21.04.2007)

Vždycky ji někdo viděl první. Ameriku. Symbol Manhattanu, sochu svobody. Po 30 plavbách muset prodat trubku. Jen si naposledy zahrát. A pak totéž slyšet ze staré slepené desky. Rámec pro příběh o záhadném klavíristovi, který vlastně nikdy neexistoval. Kdo jen mohl nechat dítě v bedničce od citronů? Díky Bohu za soucitného topiče. Byť se smyslem pro humor při vymýšlení jména. Nomen omen. „Co je to máma, Danny?“ „Máma? Máma je dostihový kůň.“ Co mi vadilo, byl vypravěč Pyško. Pořád se mi tam pletl Bruce Willis. Osudy lidí jsou spjaty s osudy lodí, klavírů, nahrané desky s melodií. Skvělá jízda za klavírem v bouři, pod křišťálovým lustrem, s lahví šampaňského přímo od ledu. Tajemný příběh se rozvíjí a košatí. Max dělá pro záchranu přítele maximum, stará rezavá loď až bere dech. Její světla a stíny, zvuky, houpání, skrýše, ztracený lesk. Film pak plný hudby, skvělých klavírních výkonů. Klobouk dolů před Morriconem, je netypický, nevtíravý. A závěrečná píseň tandemu Morricone – Roger Waters lahůdkou. Zbývá prostor pro fantazii diváka, pro snění, představy. 1900 mne fascinoval už před lety a nyní dvojnásob. Zažloutlá kamera, dobové oblečení, staré fotky. Odlesky hladiny v kabinách, záběry na klávesy, moře, pěnu na vlnách, lesk a elegance, špína a nepořádek. Souboj klavíristů gradující cigaretou zapálenou o strunu. Jsou věci, o kterých není snadné psát. Některé je lépe vidět. A slyšet. Jednou nestačí. „Dobrý příběh má větší cenu než stará hudba.“ (23.08.2008)