Il profumo della signora in nero

Profesionálně zpracované a atmosférické, to ano. Ta špetka inspirace Rosemary a shodná typovost hlavní hrdinky, ale bohužel neustále nabízí srovnání s Polanskiho klenotem, což není pro Parfém přeci jen vyrovnané klání. Závěrečná pointa, byť působivá, velice chabá a smysl počínání hlavních postav stavící na hlavu, můj výsledný dojem z filmu jen pokazila. Jako poměrně raný příspěvek k euro atmosférickým thrillerům (dejme tomu i giallu) však přesto zajímavé. (14.02.2013)

Podívaná která stylem vyprávění silně připomíná Rosemary Baby. Hrdinka Alice se začíná propadat králičí norou a divák marně zjišťuje co je skutečnost a co halucinace. Pomalé , mysteriózní a velmi atmosférické. Závěrečné rozuzlení se dá však vystopovat velmi brzy jelikož nám ho tvůrci neustále předhazují. Odpouštím ale nad 4* již nejdu. (12.12.2010)

Nezvykle pojaté giallo, namíchané s dalším populárním italským subžánrem z tehdejší doby (nebudu vyzrazovat s kterým, jelikož to souvisí se závěrečnou pointou). Sice tu neřádí žádný vrah s koženými rukavicemi, ale stylisticky a tematicky to pořád giallo je. Práce s barvami, expresionistickými kamerovými úhly a fetišistickými detaily tu není samoúčelná jako v mnohých jiných giallo filmech. I ty nejdrobnější detaily v obraze tu mají svůj význam a tvoří do sebe postupně zapadající kousky mozaiky. Zároveň působivě reflektují vnitřní stav hlavní hrdinky, která postupně přichází o rozum, když se jí začnou vracet vzpomínky na traumatické události z minulosti. Hranice mezi realitou a fantazií či minulostí a přítomností jsou tu stírány velmi nápaditým způsobem. Vedle toho tu je ještě jedna nenápadná vedlejší linie, která je naplno odhalena až na konci. Závěr sice nedává příliš velký smysl, je spíše metaforický, ale tohle je čistý hororový ponor do šílenství, který smysl dávat nemá. Je to skoro tak dobré jako Hnus nebo Rosemary má děťátko od Polanskiho. Francesco Barilli je velmi schopný hororový režisér a je škoda, že natočil pouze dva celovečeráky. (29.03.2018)

Hranice mezi realitou a představou, mezi normálností a šílenstvím, mezi světem venku a světem uvnitř, je někdy zatraceně tenká a křehká. Člověk se na té "druhé straně" ocitá pomalu a plíživě, nejprve jen náznaky a postupně to začne nabírat grády, přesně jako v tomhle filmu. Jen pořád nějak nevím, jestli i ten závěr je ve skutečnosti stejný. Navíc se bojím, že se to nikdy nedozvím. (22.11.2016)

The Perfume of the Lady in Black zdařile nakládá s okultní tématikou, jejíž boom odstartoval Polanski v démonické adaptaci Iry Levina Rosemary’s Baby. Francesco Barilli si naštěstí vypůjčuje jenom styčné body a pracuje s neotřelým, lehce snovým, dějem, kde největší prostor dostává nebývale půvabná Mimsy Farmer jako chemička. Pozvolným rozpřádáním klikatých mezidějů vycházejí najevo hrdinčiny traumata z dětsví, s nimiž se, pod tíhou kaleidoskopických vidin a snů, propadá do širých končin šílenství. Zdánliví přátelé neočekávaně strhávají své masky, nevyžádané dárky se začínají kupit, fantazie prostupuje realitou. Stejně jako u Polanskiho originálu i zde atmosféra krok po kroku houstne, aniž by využívala krvavých efektů. Na ty je třeba si počkat až do samotného konce, jehož touha šokovat zbytečně koliduje s prve hezky propilovaným příběhem. (07.11.2005)