Obsahy(1)
Přímý přenos představení Činohry Národního divadla. Jevištní adaptace slavných balad K. J. Erbena. Sbírka balad Karla Jaromíra Erbena vyšla poprvé v roce 1853 pod názvem Kytice z pověstí národních a již v době svého vzniku slavila úspěch a ovlivnila mnoho umělců. V roce 2019 se k nim přiřadil režijní tandem SKUTR (Lukáš Trpišovský, Martin Kukučka), který se členkami a členy Činohry Národního divadla nastudoval jevištní adaptaci Erbenových balad. Kritika na tuto inscenaci nešetřila chválou a označila ji za ohromující podívanou a hold českému jazyku. O diváckém ohlasu svědčí nejlépe fakt, že inscenace je od své premiéry beznadějně vyprodaná. (Česká televize)
(viac)Recenzie (19)
Bohužel, na tomhle představení byly nejlepší fotografie z něj... Erben se nějak vytratil, i bard František Němec verše pouze oddrmolil, bylo to studené (vyjma Dceřiny kletby), jen na efekt... Legrace byla, když boubelatá Lucie Polišenská coby nevěsta v baladě Svatební košile říká milému umrlci "divý a hrozný je tvůj zrak", přitom ti dva se na sebe snad za celou dobu ani nepodívali (i v tuhle chvíli stál umrlec k milence zády)... Forma tu těžce převálcovala obsah, takže pro mě spíš, než cokoli jiného, velký smutek nad zprzněním díla velkého básníka... Navíc, když lze srovnávat s filmovou adaptací F. A. Brabce... Aby to ale nebylo jen o smutku: Vlastně jsem ráda, že je pořád vyprodáno, při představě, že za něco tak bezduchého vycáknu majlant, bych si nejspíš drbala hlavu... 50 % ()
Představení jsem viděla i na živo a odcházela jsem z Národního divadla v němém úžasu. Dokonalá scéna, režie, hudba, kostýmy... Herecké výkony samozřejmě také, až na Lucii Polišenskou, která mi tam vyloženě nepasovala, a jindy úžasnou Ivu Janžurovou, jejíž obsazení do dané role nechápu. Za to Anna Fialová byla naprosto dokonalá, stejně jako Pavla Beretová. Televizní přenos sice na kouzlu a atmosféře lehce ubral, i tak jsem si jej užila od začátku až do konce. ()
Do Kytice si už každý za ty roky projektuje své vlastní představy a vize, takže je pochopitelné, že všechna nová zpracování se neobejdou bez názorové diskuze, protože ono je to takové TO NAŠE a VŠECH. Zrovna minulý týden jsem dostala dárečkem překrásnou "verziu Kytice v slovenčine v preklade Ľubomíra Feldeka a s ilustráciami Kataríny Vavrovej", kdy jsem oněměla dojetím nad tou nádherou. Nad špičkovým překladem a famózními, snovými obrázky. Možná i proto jsem byla zvědavá na divadelní pojetí přímo Národního. Líbilo se mi, byť jen přes bednu. Nějaké drobnosti bych asi našla ( nečekaně podivný Němcův přednes v úvodu- tréma? Možná.), ale jinak krásné. Nádherná hudba, scéna, vodník Čongi strhující..., Beretka senzační i Anička Nádherná Fialová.. Mládí mezi bardy. Pěkné SKUTR. Fakt že jo. ()
Po vizuální a scénické stránce velmi povedené, dramaticky ale studené až bezkrevné, herecky obstál bez výhrad jen František Němec. Ostatní nahrazovali vnitřní emoce vypjatým křikem až ječením, role nesedla dokonce ani Ivě Janžurové, působila rozpačitě, jako když se se svou postavou nedokázala vnitřně ztotožnit. Těžko říct, zda k takovému způsobu herectví nutila účinkující režie nebo má dnešní Národní divadlo nouzi o skutečně špičkové umělce. K celkovému dojmu nepřispělo ani špatné televizní nazvučení, kdy hlasy na jevišti zněly jako odněkud ze sklepa. Možná ale dnešní mladší herci jen nedokážou hlasově zvládnout velký divadelní prostor, protože František Němec snad jako jediný si se svým hlasem dokázal pohrávat s naprostým přehledem a i přes svůj věk byl slyšet dobře, přestože vůbec nekřičel. Z Erbena se tak vytratilo hororově mystické napětí a zbyla jen jakási povrchní výrazová křeč, pouhé simulakrum. ()
Jsem vcelku na rozpacích, co dát. Některé básně byly totiž skvělé, u jiných mám smíšené pocity. Například Záhořovo lože a částečně Polednice byly čistě jen odvyprávěné Františkem Němcem. Tento skvělý herec si zaslouží obdiv za to, že se všechen text - skládající se prakticky jen z jednotlivých básní, tak naučil. Na druhé straně je prostě a jednoduše odvyprávěl a žádný velký přednes nepřišel. Nejvíc ze všeho mě zaujal Vodník. Herečka létající u stropu byl jen menší zážitek proti vizuálnímu orgasmickému proudění, které na nás autoři vrhli. Vizuálně byl vyšperkovaný. Z mého subjektivního pohledu herci vyprávěli jednotlivé básně, střídající se ve vyprávěném textu, s tím, že k tomu vypodobňovali názorné scénky. ()
Reklama