Babettina hostina

Příběh inspirovaný novelou Karen Blixenové se odehrává v 19. století v malé rybářské vsi kdesi v Dánsku. Emigrantka z Francie Babetta vystrojí slavnostní večeři zbožným luteránsko - pietistickým přátelům, u nichž žila jako služebná. Měl jsem po shlédnutí tohoto snímku velmi hezký pocit a radost z nečekané hloubky některých pasáží. A ještě dodám, čím déle nad tím filmem přemýšlím: toto dílo není katolické, ale není ani protikatolické. Čistý film o víře, lásce, vděčnosti a oběti skrze symboliku hostiny. (13.08.2008)

Sú ľudia, ktorí za dobre upečený chlieb nepoďakujú pekárovi, ale Bohu (Brecht), a tento film je o takých ľuďoch. Po nezáživnom rozbehu ma pobavilo, ako sú títo bigotní veriaci, ktorí sa celý život tešia na to, čo ich čaká na onom svete, konfrontovaní so špičkovým kulinárskym zážitkom z tohto sveta. Ku cti im slúži, že v skúške obstáli a zajtrajší čaj má pre nich rovnakú hodnotu, ako dnešná hostina. Len sa mi počas hostiny neustále tlačilo do úst to biblické o perlách .... Aspoň, že si Babett spravila radosť. (05.03.2010)

Ve chvíli, kdy píšu komentář, ještě nevím, jak hodnotit. Jde o tzv. malý velký film, který nabídne - jak to ostatně pronese i generál u závěrečného proslovu - hodně i málo, a přesto to málo je velké. Nevím, jak jinak to říct. Na jednu stranu jde o vlastně banální křesťanskou historku - v Jutlandu, který spíše než Dánsko připomíná už pobřeží Grónska, žije malá skupina věřících, kteří nemají děti a postupně stárnou. Dvě sestry, dcery bývalého pastora, se o ně starají. Jednoho dne přijmou ženu, která uprchla z Francie, aby si zachránila život. A ta jim, jak z názvu patrno, nakonec vystrojí hostinu. Mezitím se zpívají náboženské písničky a modlí se, ale také hašteří. Vypadá to tedy jako obyčejná náboženská historka. Jenže není. V jejím podtextu totiž je spousta věcí o směřování člověka, o jeho volbách a následcích voleb, a také o darech, které člověk dostal, o umění, které má, a o tom, že těmito dary má lidi činit šťastnějšími. A to skutečně není zas tak malé poselství, když si uvědomím, kolik dobrých filmařů hrne na diváky depresivní kýble se špínou a říká tomu umění. A přitom deprese má člověk v životě dost, a spíše by ocenil to pohlazení, pousmání a rozveselení. Přitom samozřejmě nejde o jediné poselství filmu - když se třeba člověk hlouběji zamyslí nad osudem Babetty a dá si dohromady jednotlivé střípky, pak jej musí skutečně překvapit její pokora. s jakou nakonec našla své místo někde daleko od světské slávy. A protože je zde i pár záběrů moře a přírody a na konci hvězd - mankote, uvědomili jste si někdy, jak málo se radujeme z takových každodenních "drobností" a bereme je jako samozřejmost? (02.03.2019)

Jen několik světlých světských chvil ve zdánlivé šedi údělu chudoby a službě bližnímu v pomalém tempu, na vzorku malé protestantské vesnice - všechna komisnost světa se školometskými dialogy... a pak se náhle začne Babette otáčet v kuchyni a zbývá jen litovat, že vůně nelze přenášet. A překvapivě se zde neodehrává jen uspokojení tělesné, ale i duchovní - mezi jednotlivými chody se zviditelní nejedna moudrá pravda a s plným žaludkem se zjevně mnohem snáz odpouští... A tak si i můj duchovní prožitek jasně řekl o radost těla, a jelikož želvy nežeru, dopřála jsem si alespoň stáčené bílé, ročník 2013 :-) (16.02.2014)

Příběh z druhé poloviny 19. století o životě lidí na vzdáleném dánském ostrově. O jejich hluboké (ale nenásilné, pokojné) víře v Boha a o tom, jak tato víra ovlivnila jiné. Dvě sestry, dcery místního zemřelého pastora, se ujaly uprchlice z francouzské občanské války. Zasvěcovaly ji do místních zvyků a Babette byla učenlivá žačka. Ve vsi si získala úctu a respekt. Když přišel po letech čas rozloučení, čekalo vesničany překvapení, na které nezapomněli do konce svého života. Ani já nezapomenu na tento nádherný film, který byl pohlazením po duši. Mimochodem, strašně moc jsem všem tu hostinu přála a tekly mi slzy jako hrachy. (11.01.2014)