Jackie Brownová

Wanna fuck? Zatím jediný film, kde to Quentin náramně umí nejen se scénářem a jeho realizací, ale i s vývojem postav a s jejich přiblížením "normálnímu" divákovi. Jackie Brown neskýtá až takovou cinefilní exhibici jako Pulp Fiction nebo Kill Bill, ale je napsaná se srdcem a zrežírovaná s nepopsatelným vtipem a timingem, takže co do zábavnosti a diváckého uspokojení se oběma jmenovaným titulům hravě vyrovnává. Grier a Forster jsou skvělá dvojka, natvrdlý De Niro a extravagantní nigga Jackson jsou bezkonkurenční dvojice a sekvence s předáním peněz je ukázkovým příkladem, jak využívat komunikativnosti ve prospěch opakované gradace a radosti z postupného odhalování fabule. Tarantino si tímhle zářezem potvrdil vlastní dominanci nad devadesátými léty, tečka. (28.03.2019)

Je to jiné než všechno ostatní od Quentina... Je to na škodu? Podle mě ne... Tohle není, ani nemělo být další Pulp Fiction a myslím, že to je dobře, protože druhé Pulp Fiction už prostě nikdo natočit nemůže. Takže výsledek - výborná krimi s několika originálními nápady (bez nich snad Tarantino ani netočí :-)), dobrým příběhem a spádem, kdy 2,5 hodiny filmu utečou, jako by nic... (18.08.2006)

Jackie Brownová je letuška věkově mírně za zenitem, zaměstnavatel na její gáži zlehka škudlí a proto si Jackie při letech snaží přilepšit pašováním nemalé hotovosti pro obchodníka se zbraněmi Ordella Robbieho. Její činnost však není policii neznámá a v příhodné chvíli je Jackie polapena při činu. Detektivy však příliš nezajímá malá rybička Jackie, nýbrž žralok Ordell a proto přistání nabídky na stole je jen otázkou času. Jackie si může vybrat mezi poněkud nudným pobytem za mřížemi a předhozením gangstera, jež se specializuje na sériovou výrobu mrtvol. Jackie si jako správná žena vybere ze dvou možností tu třetí a to je pro tento snímek jenom dobře. (20.09.2009)

Po pětadvaceti letech a dalších šesti/sedmi titulech pořád "Jackie Brown" zůstává nejukázněnějším Tarantinovým filmem, a o to víc také díky tomu mile překvapí. Až to svádí k myšlence, jakou alternativní cestou se mohla jeho filmografie ubírat, kdyby to svého času byl větší hit. Třeba by Tarantino více vycházel z jiných autorů a méně by exhiboval. To ale samozřejmě není možné, nejen proto, že minulost nelze změnit, ale především protože doba, ale i samotná podstata Tarantinovy osobnosti více nahrávaly právě tomu vývoji, který známe. Rozmach DVD distribuce, boom internetu a jeho aktivizace filmových fandů ohromně nahrávaly okázalé eklektičnosti Tarantinovy nadcházející tvorby. Krom toho on sám se coby egocentrické hovado a nadutý filmový nerd nemohl oprostit od potřeb pře-nerdovat všechny ostatní a vehementně tesat vlastní pomník nedotknutelného a všemi milovaného pop-auteura. S ohledem na to se ostatně nabízí si všímat, jak i ve svém nejstřídmějším díle se prostě musí tlačit do popředí a otiskovat své ego do vyprávění příběhu, který se k tomu vlastně vůbec nenabízí. Počínaje hlasem na záznamníku a velikášským závěrečným titulkem s vlastním jménem, přes generování trivií, které vlastně jen zpřítomňují autorovu domnělou sofistikovanost, až po problematické Tarantinovo juvenilně nerdovské machrování, že díky tomu, kolik nakoukal blaxploitation bijáků, dokáže napsat víc gangsta talk než používají reální gangstas. Ale při tom všem také nelze Tarantinovi upřít jeho jednoznačný filmařský talent, mistrovské uvažování o výrazových prostředcích média i jejich užívání a bravuru v konstruován fiktivních vyprávění, které se sice pouze opírají o další fikce a žánry, nikoli o realitu, ale zatraceně skvěle v tomto směru fungují. O to víc pak na "Jackie Brown" překvapí, že v zlomku svého jádra pojednává o stáří. Byť opět nikoli v jeho společensko-osobních rovinách, ale především z hlediska stárnutí filmových ikon a žánrových figur. Ale také si přiznejme, že právě coby projekt třicátníka, do kterého si obsazuje své milované padesátníky, může vlastně upomenout až na Tomáše Magnuska, se kterým Tarantino asi bude mít vícero společných rysů než bychom si chtěli připustit, byť rozhodně nikoli v oblasti filmařských schopností. (15.11.2022)

Je to veľmi podarená detektívka so zaujímavými postavami a dobre vypointovaným dejom. Začiatok je zdĺhavý, ako je u filmov od Quentina Tarantina obvyklé a priznám sa, že som asi po hodine sledovania cítil ľahké sklamanie. Potom sa ale dej predsa len rozbehne a výsledkom je rozhodne nadpriemerný snímok. Zachránili to hlavne ako vždy skvelí Samuel L. Jackson a Robert De Niro. Ten tu hrá jednu zo svojich najlepších postáv. Škoda že sa už nikdy nedočkáme samostatného filmu o týchto dvoch postavičkách. (19.01.2015)