Pěstní právo svobody

Fassbinderove filmy zatiaľ akosi neobdivujem, ale tento má ( na svoju dobu ) punc až škandalózneho filmu. Už len ( na svoju dobu ) použitému námetu. Franz, psychický chudák príde k veľkému množstvu prachov, v podobe výhry v lotérii, pričom ďalej sledujeme, trpkú, nehumornú a tragickú verziu Chytilovej DĚDICTVÍ. (19.02.2022)

Velice dobře a zajímavě natočený, velmi, velmi smutný příběh vzestupu a pádu jednoho hlupáka. Pokud je film autorsky ovlivněn režisérovou sexuální orientací (svět gayů je zde brán jako norma), je až s podivem a asi i je to odvaha, že homosexuály zachycuje jako morální spodinu společnosti: vypočítavé, hamižné a znuděné snoby. Vždycky se mi líbí roličky, které si RWF ve svých filmech nechal, měl smysl pro humor, ovšem Fox je hlavní postava, s ním stojí a padá celkový dojem z "Pěstního práva svobody". A Fassbinder okolím zneužívaného Foxe zahrál skvěle, škoda, že jde o postavu, která si diváka získat nemůže: ve své omezenosti se nechává zneužívat nad míru. Myslím, že anglický distribuční název je dokonale výstižný. (06.02.2011)

Námětově exkluzivní, ale všechny zápletky jsou vystavěny na situacích vznikajících interakcí mezi otrlým světem a naivní, prostou, trapnou, nebo nevzdělanou hlavní postavou. Vyvolává to ve mně stud a kvůli tomu nejsem cinefil-). Faustrecht d. F. je mravoličný, důsledně lineární příběh o tom, kterak jsou bohatí snobští buzíci zlí. Fassbinder byl jeden z prvních, kdo podlehl kouzlu amerického filmového kýče jako prostředku pro vyjádření relativity znaků a soudů o „Velkém umění“. U tohoto filmu víte po patnácti minutách, jak dopadne, zbývá kochat se peripetiemi, kulisami a výkony: nejsympatičtější jsou na tom všem asi členové režisérovi herecké stáje, se kterými se v každém jeho dalším snímku setkávám už pomalu jak s rodinou. Hodně mě baví i Fassbinderův exhibicionismus – být režisérem-buzerantem v sedmdesátkách, taky se obsadím do role plebeje s velkým přirozením (opakovaně zdůrazňováno a ukazováno!), co vyhraje v loterii a taky se nechám snímat nahatej v homo saunách, uprostřed pečlivě vybraných Adonisů s pořádnou výbavou. Jo! - a 3 a ½ * za odbarveného Kurta Raaba-)! PS: ve velmi dekorativní "spacy" závěrečné scéně si Fassbinder přednatočil vlastní reálnou smrt. (24.11.2010)

Viděl jsem teď brzy po sobě dva filmy R.W. Fassbindera se stejným tématem homosexuálů a jejich vzájemných vztahů. Musím ocenit, že jsem se pokaždé dočkal úplně odlišného zpracování v rovině příběhu i stylu a že se Fassbinder odhodlal poctivě zpracovat toto téma v době, kdy jeho otevření znamenalo ještě kontroverzní počin a nikoliv notorické podléhání modnímu trendu. Oproti vysoce stylizovanému Querellu (1982), který mě okamžitě vtáhl atmosférou, jsem se tentokrát dostával do nitra příběhu hůře, přeci jen samotné téma nepatří k mým oblíbeným a hlavní postava Foxe v podání samotného pana režiséra mi nebyla příliš sympatická, obzvlášť když šlo o takového nicotu, který se být lepším vlastně aktivněji nepokouší. Nic ale není černobílé, ani v komunitě homosexuálních boháčů v čele s úspěšně prosperujícím Eugenem, od nějž se Fox dočkává vedle lákavé nabídky i jistého zneužívání. První polovinu se mi ono vztahové tláchání v prostředí reálných 70. let možná zdálo občas méně záživné, k mému překvapení ho pozitivně oživovaly scény z pracovního prostředí fabriky s tiskárnou, ale s rozehráním všech karet jsem musel ocenit důstojnou práci se scénářem včetně postav, až mě Pěstní právo svobody coby psychologické drama postupně stále více bavilo sledovat s očekáváním nad dalším vývojem děje a stopáž pro tuto režisérovu výpověď z dané komunity nevnímám vůbec jako přehnanou. Navrch více scén, např. i z nočního podniku ke konci, tu má díky hudbě nebo atmosféře místa své kouzlo, dokonce dojde i na exotickou část s výletem do Afriky(!) a v závěru dokáže Fassbinder chytře spojit tragickou výpověď s malým satirickým prvkem. Po skončení jsem tedy z Fassbinderova dramatu opět výrazně spokojen. [80%] (16.08.2023)

Skvělý film. Srozumitelný příběh je zde vyprávěn velmi suverénní a sevřenou formou, která nechá mimo jiné vyniknout civilnímu hereckému projevu Fassbindera v roli sympatické hlavní postavy jednoho intelektuálně nekomplikovaného prosťáčka, kterou svou naivitou a dobrosrdečností působí skoro jak čistá duše, kontrastující s cynickou vypočítavostí ostatních postav, které ho celou dobu jen zneužívají a ponižují. Ostatně celé obsazení hodnotím jako velmi vydařené - ve snímku se objevuje celá řada režisérových stálých hereckých spolupracovníků, pro diváka obeznámeného s jeho dalšími snímky tak představuje tato podívaná až důvěrně známé setkání s povědomými tvářemi, a mj. i záruku toho, co od tohoto filmu čekat. Dále oceňuji vynikající kameru a zasazení do netradičního prostředí německé homosexuální smetánky 70. let - na tento film lze mimo jiné pohlížet jako na sociologicky nesmírně zajímavou zprávu z jednoho světa, který asi bude pro většinu současných diváků španělskou vesnicí. (Och, a to ani nemluvím o tom, jako bolestně tento snímek kontrastuje s děsivou normalizační tvorbou, která se u nás v téže době točila - (nejen) naprostá většina tehdejší kinematografie nesnese s tímto krásným filmem srovnání). Tragický závěr snímku jen korunuje jeho hořké vyznění, které svou skepsí z lidské společnosti tematicky předznamenává Fassbinderův pozdější snímek V roce se třinácti úplňky, v němž je motiv opuštěné, zoufalé, zneužité a nikým nemilované postavy doveden k uměleckému vrcholu. Variování podobných motivů ve Fassbinderově autorské filmografii svědčí dle mého soudu o tom, jaká témata mu osobně přišla důležitá a aktuální, a na jeho filmech si cením právě této stránky - byl to tvůrce, který moc dobře věděl, co chce říct a jakou formou tak má učinit. Přidám-li si k tomu jeho herecký talent, vychází mi z toho respekt k režisérovi, jaký se rodí jednou za hodně dlouhou dobu - neznám mezi současnými režiséry druhé jméno stejného formátu. (11.12.2012)