Parohy

Hodně potřeštěná secesní komedie se pravděpodobně hlásila k René Clairovi. Bohužel český "slaměný klobouk" z toho nebyl. Tomuto stylu slušel mnohem víc němý film využívající pravidel grotesky. Jasně to dokazují také Clairovy filmy z padesátých let (Francouzský kankán, Velké manévry), ale pokud budu srovnávat Parohy právě s nimi, vycházejí z toho celkem dobře. Tento snímek postupně dozrává a ačkoliv se na mnoha místech vleče, dá se mu přijít na chuť. Secesní atmosféra má svůj půvab, bohužel zde se ji podařilo navodit spíše dekoracemi a kostýmy, než hereckými výkony. Oldřich Nový byl zvyklý na trochu jiný styl a sem se opravdu moc nehodí. Ale jsou zde některé zajímavé figurky a pár vtipných narážek v dialozích. Nejvíc v tomto filmu zaujme paní Sylva Langová-Williams, která si po několika žabcích z třicátých let zahrála v českém filmu pouze jednu hlavní roli, právě tuto. A pak na scénu vystupují pánové Alfréd Radok a Jiří Brdečka, zatím celkem nenápadně. Jednou za čas se na tento film rád podívám. (18.01.2004)

Když jsem si tento poměrně málo známý film pustila prvně, zařadila jsem ho tak do třicátých let. Připomínal mi éru němých grotesek. Zjištění, že se jedná o film poválečný bylo pro mne rozčarováním, protože Oldřich Nový natočil už o deset let dříve mnohem vtipnější a svižnější komedie, nehovoře o tom, že v té době mu chyběly jen dva roky do padesátky, takže na žárlivého novomanžela byl trochu v letech. Při druhém shlédnutí jsem si víc začala všímat vtipných dialogů, krásných kostýmů, výpravy a dobových dekorací. Ať je to jak chce, herecké výkony by sice nebyly na Českého lva, ale nešlo ani o ztracený čas. (22.11.2011)

Parohy mají v záhlaví, že jsou rozmarnou hříčkou, což docela dobře vystihuje podstatu této veselohry. Najdou se v ní opravdu vtipné momenty a dialogy, ale i přes kratší stopáž jsem se trochu nudila. Nejspíš to bude tím, že samotná zápletka je dost předvídatelná. Nicméně Oldřich Nový v roli žárlivého Viktorina odvádí svůj tradičně vysoký standard a jeho protějšek Sylva Langová zase lahodí oku diváka, a rozhodně zaujme i svou výrazovou mimikou. Za zmínku stojí také hudební složka tohoto poválečného snímku, která příjemně dotváří dobovou atmosféru. (70%) (03.12.2020)

V období 1945 – 1948 vznikla v rámci komediálního žánru vedle zcela moderních filmů s novými tématy, žánrovými formy a postupy (Nikdo nic neví) občas i nějaká ta retro veselohra coby dozvuk prvorepublikových trendů (Hostinec U kamenného stolu). Parohy vidím nějak tak na půl cesty - ústřední zápletka o náhodní výhře jeleního paroží na dražbě a následné vyvolání manželských hádek kvůli podezření z nevěry ještě připomíná tvorbu 1. republiky, ale naštěstí tady stál za kamerou jako jeden ze dvou režisérů Alfréd Radok, který filmu jako vždy vtiskl punc originality. Díky hezké propagaci fotografického i kinematografického vynálezu hned v několika pasážích filmu i díky dobové atmosféry prostřednictvím písniček z kabaretu i repertoáru pouličních zpěváků snímek získává navíc dokumentární hodnotu. Krásná atmosféra. Myslím, že Oldřich Nový mohl být ještě tady a v Pytlákově schovance se svými filmovými rolemi v nové době spokojen, byť další léta mu moc adekvátních příležitostí ve filmu již nepřinesla. Pěkná epizodická role reportéra v úvodě pro Františka Filipovského. Tedy račte vstoupit do šantánu a věštírny z konce 19.století, očekává vás vtipná a zábavní podívaná... 85% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948) (07.01.2018)

"Nerozčilujte se, šlechetná vědmo, nechtěl jsem urazit vaši kouli." Úvod filmu byl mírně řečeno rozpačitý, ale někdy po nesmírně rozvleklé návštěvě kabaretu to přece jenom začala být dobrá zábava. Nejvíce ze všeho se mi líbilo herectví Oldřicha Nového, jehož hlavní hrdina se choval jako jakási kombinace Čeňka Šlégla a Miloše Kopeckého. A ty jeho kouzelně kradmé pohyby při sledování manželky! "Koupil jsem si pistoli. Nabitou." - "Na co?" - "Naostro." (28.10.2015)