Parohy

V období 1945 – 1948 vznikla v rámci komediálního žánru vedle zcela moderních filmů s novými tématy, žánrovými formy a postupy (Nikdo nic neví) občas i nějaká ta retro veselohra coby dozvuk prvorepublikových trendů (Hostinec U kamenného stolu). Parohy vidím nějak tak na půl cesty - ústřední zápletka o náhodní výhře jeleního paroží na dražbě a následné vyvolání manželských hádek kvůli podezření z nevěry ještě připomíná tvorbu 1. republiky, ale naštěstí tady stál za kamerou jako jeden ze dvou režisérů Alfréd Radok, který filmu jako vždy vtiskl punc originality. Díky hezké propagaci fotografického i kinematografického vynálezu hned v několika pasážích filmu i díky dobové atmosféry prostřednictvím písniček z kabaretu i repertoáru pouličních zpěváků snímek získává navíc dokumentární hodnotu. Krásná atmosféra. Myslím, že Oldřich Nový mohl být ještě tady a v Pytlákově schovance se svými filmovými rolemi v nové době spokojen, byť další léta mu moc adekvátních příležitostí ve filmu již nepřinesla. Pěkná epizodická role reportéra v úvodě pro Františka Filipovského. Tedy račte vstoupit do šantánu a věštírny z konce 19.století, očekává vás vtipná a zábavní podívaná... 85% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948) (07.01.2018)

Poválečný filmový návrat Oldřicha Nového na sebe nutně váže konfrontaci s jeho předchozími rolemi. Tříletá herecká pauza, během které Nový absolvoval muka koncentračního tábora i změnu koncepce státní kinematografie, jej jakoby vzdálila jeho prvorepublikovým a protektorátním hrdinům, jež zdobil situační humor. Postava žárlivého Viktorina pak nikdy nemohla obsáhnout specifický rejstřík hlavního představitele, který se zoufale pokoušel přizpůsobit době a požadavkům. Stejnojmenná divadelní hra Mirko Paška, který se pohyboval spíše ve sférách dobrodružných románů pro mládež, vzdává skromnou poctu oblíbeným clairovským filmům, hýřících secesní náladou a situačním humorem, ale jen stěží tím vytváří organický celek. Zásluhu na tom, že film si dodnes udržel jakousi stylovou čistotu a jasnozřivost, mají nesporně jména Jiřho Brdečky a Alfreda Radoka, mužů, kteří se nedlouho poté zařadí mezi nejvýznamnější osobnosti české kinematografie. Sympatickým rozptýlením se zdá být mmj. herecká účast Sylvy Langové, prchající krátce po dokončení do londýnské emigrace, mimořádně úspěšné v jejím dalším uměleckém životě. Na Oldřicha Nového v následujícím období bohužel čekají jen samé nepříjemnosti. Fata regum homines. (06.10.2008)

Když jsem si tento poměrně málo známý film pustila prvně, zařadila jsem ho tak do třicátých let. Připomínal mi éru němých grotesek. Zjištění, že se jedná o film poválečný bylo pro mne rozčarováním, protože Oldřich Nový natočil už o deset let dříve mnohem vtipnější a svižnější komedie, nehovoře o tom, že v té době mu chyběly jen dva roky do padesátky, takže na žárlivého novomanžela byl trochu v letech. Při druhém shlédnutí jsem si víc začala všímat vtipných dialogů, krásných kostýmů, výpravy a dobových dekorací. Ať je to jak chce, herecké výkony by sice nebyly na Českého lva, ale nešlo ani o ztracený čas. (22.11.2011)

Bezradné východisko - zahalit tenhle blábol do secesní Prahy sice nijak nepomohl, ale ani neuškodil. Sylvu Langovou bych sice chtěla vidět nahou, ale Olgu Augustovou raději o nějakých 12 let mladší a Nelly Gaierovou nesnesu. A ten Oldřich? No co s ním, když se na vrchol dostal až v tak zralém věku. To budeme mládežnická léta předstírat až do smrti? Bohužel ano. (26.02.2009)

"Nerozčilujte se, šlechetná vědmo, nechtěl jsem urazit vaši kouli." Úvod filmu byl mírně řečeno rozpačitý, ale někdy po nesmírně rozvleklé návštěvě kabaretu to přece jenom začala být dobrá zábava. Nejvíce ze všeho se mi líbilo herectví Oldřicha Nového, jehož hlavní hrdina se choval jako jakási kombinace Čeňka Šlégla a Miloše Kopeckého. A ty jeho kouzelně kradmé pohyby při sledování manželky! "Koupil jsem si pistoli. Nabitou." - "Na co?" - "Naostro." (28.10.2015)