Jan Roháč z Dubé

Je pravda, ze Jan Rohac po vsech strankach trochu zaostava za Vavrovou trilogii. Neni to ale spatny film, u nas prvni barevny snimek se mimo to muze pochlubit take vybornou vypravou ( kdyz vezmeme v potaz rok 47, tedy dva roky po valce ). Film je urcen hlavne pro posileni ceske identity, coz si myslim, ze se v te dobe povedlo. I kdyz na ukor slabeho vykresleni postav, prekrucovani dejin a ne uplne dobrych hereckych vykonu... (11.03.2010)

Historická dráma, ktorej 83minútová verzia vám príde, že trvala minimálne 2 hodiny. Jednorozmerné myšlienky každý pochopí, ale nezáživným spôsobom akým sú podané, sa veľmi ľahko rozpŕchnu vo vetre. Scenár nie je formulovaný dialógovým konsenzom, ale postavený skôr na divadelných prehovoroch, čo ubližuje príbehu. Aspoň, že môžeme obdivovať farebné dekorácie a podmanivé stredoveké prostredie o ktoré sa zaslúžili presvedčivo prešpikované kostýmy. A že som vnímal úsilie postáv, ktoré aspoň hrali srdiečkom. Vďaka tomu nedám **. Director´s cut by bol pre mňa ale smrtiacim koktejlom. (22.01.2014)

Pozoruhodné dekorácie, kostýmy, masky, rekvizity a davové scény. A to je všetko. Inak zostávajú len tony pátosu (v podstate všetko, čo vo filme zaznie, je hurá-národniarstvo), nezaujímavé, jedna od druhej nerozlíšiteľné postavy (o žiadnej sa nedozvieme nič osobného, čo by ich aspoň trošku poľudštilo), absolútna absencia emócií a smiešne šermiarske scény. (22.08.2008)

První československý barevný celovečerák. Jen škoda, že se nedá (zřejmě) sehnat ona delší verze. Jestli dá, mě se nepovedlo. Nepřehledné mi to nepřišlo ale naštěstí se o husitství zlehounka zajímám. Konec je trošku naivnější, ale čert to vem. Myšlenka o české nesvornosti je totiž stále platná. Nejen za válek, ale i v poslední době více  než jindy. (09.12.2022)

Hluchý a prázdný patos zůstane hluchým a prázdným patosem. To, co kompromituje především, je patos sám. Měli bychom jásat nad přemírou vlastenectví, nad Roháčovou ušlechtilostí, nad tím, jak krásně podle apriorního schématu vše jakoby samo od sebe do sebe zapadá do dobové současnosti. Výsledek je ovšem opačný: namísto nadšení cítíme tíseň, namísto uspokojení znechucení. Přímočará plakátovitost zkrátka odpuzuje. Že Roháčova záležitost podle dostupných výsedků bádání byla mnohem složitější (Sion měl velmi daleko k nedobytnému hradisku), je zřejmé. A že točit takovýmto způsobem je nemožné, rovněž (srovnejme dutý patos ROHÁČE s usebraností a sevřeností ROZINY SEBRANCE nebo uměřeným patosem UKRADENÉ HRANICE). A lépe pochopíme jedinečnost a přirozenost patosu Vávrovy husitské trilogie. A nejen jí, ale našich předků vůbec. Seifertova slova o potřebnosti uměřeného patosu, bez nějž není představitelná připravenost a schopnost k obětem, rozhodně ani dnes nemají být brána - nebo přijímána - jako něco, co se míjí se skutečností. Právě naopak. (28.08.2007)