Zánik domu Usherů

"Již rukopis prozrazoval nervové rozrušení." Ano, prostředí opravdu ovlivňuje osobnost člověka, ale člověk svou osobností ovlivňuje své prostředí. Tato myšlenka pak tedy připomíná známou otázku, co bylo dřív? Vejce, nebo slepice? Statika domu Usherů tak byla narušena špatným duševním zdravím jeho majitele, které zase bylo narušeno špatnou stavební údržbou tohoto rodinného sídla. Váš Ing. Arch. Eklektik. (11.12.2016)

Síla... Atmosféra temná, mrazivá a depkoidně paranoidní. Přednes poutavý, naléhavý, gradující. Animace vypiplané, nápadité, osobité. Hudba, tempo, dynamika, zvuk..bez chyby.. Skoro by to bylo i za 5, ale v rámci Švankmajera mě pár kousků nadchlo ještě o kus více. Je mi trochu líto každého, kdo to vidí tak, že obraz zde s přednášeným dějem nemá mnoho společného....... Malý velký a krásný manifest imaginace...................... jó a nejlépe zfilmovaný Poe jakého jsem zatím viděl(a že jsem jich pár viděl) (29.06.2014)

Nejvěrnější zpracování Poeovy povídky Zánik domu Usherů jaké znám. I když je trochu podvodné, jelikož se jedná o četbu povídky – v Čepkově podání výjimečnou –, doprovázenou obrazy, místy surrealistickými. Je nihilistické? Ano! Je dekadentní? Jistě! Stejně jako Poeova povídka a Poe sám. Rozumím, že to někomu vadí, ovšem potom nechápu, proč vyhledává Poeova díla. Děj byl pro něj jen prostředkem, jak ve čtenáři způsobit zamýšlený psychologický stav – nejčastěji strach –, proto je podle mě surrealistické pojetí podstatně vhodnější než Cormanovo realistické převyprávění a roztažení děje na více než hodinu. Ke zhlédnutí na webu ČT. (23.11.2017)

Dějiny Domu Usherů jdou paralelně s obecnými dějinami filmu, a Zánik domu Usherů je asi mojí nejoblíbenější povídkou z celé bizarní tvorby E.A.P. Domnívám se, že je to díky onomu nezměrnému propojení člověka a místa. Děsivá "stabilitas loci", která mění vlastníka místa ve vlastněného místem. Hned v počátcích jsem v nesourodé situaci dal přednost Klusákově hudbě před Čepkovým přednesem, a nechal se vést jí a Švankmajerovými obrázky. (17.02.2016)

Rozpadající se sídlo jako objektivně-subjektivní časoprostor otevřený různorodým pocitům strachu je svou obrazovou složkou opravdu výbornou ukázkou adaptace, která se může přesně držet mluveného slova, ale přitom přetransformovat děj tak, že právě z jeho vizuálního překrývání dvou rovin vytříská co nejvíc odpudivé atmosféry a čirého děsu, který se podaří navodit u málokterého hororu, v němž figurují živé bytosti. (02.01.2010)