The Doors
The Doors
The Doors
The Doors
The Doors
Réžia:
Oliver StoneKamera:
Robert RichardsonHrajú:
Val Kilmer, Meg Ryan, Kathleen Quinlan, Kyle MacLachlan, Frank Whaley, Kevin Dillon, Michael Wincott, Michael Madsen, Josh Evans, Costas Mandylor (viac)Obsahy(1)
Rok 1965. Začínající básník Jim Morrison založí s hráčem na klávesové nástroje Rayem Manzarkem, bubeníkem Johnem Densmorem a kytaristou Robbym Kriegerem hudební skupinu, kterou nazvou The Doors. Hrají po různých klubech v Los Angeles, až upoutají pozornost producenta Paula Rotchilda.
Rok 1967. Doors mají velký úspěch na koncertu v San Franciscu a dostávají se do populárního televizního pořadu Eda Sullivana, kde Morrison způsobí skandál, když odmítne cenzurovat jeden ze svých textů. Morrison se dostává do newyorského hédonistického prostředí, jemuž vévodí Andy Warhol. Má řadu přechodných známostí, což vede k častým hádkám s jeho dívkou Pamelou.
Rok 1968. Při koncertu v New Havenu je Morrison přistižen s jednou ze svých milenek při sexuálním styku v zákulisí. Policie koncert rozpustí. Morrisonovo nadměrné pití a užívání drog vede k častým konfliktům s ostatními členy skupiny. O rok později vede koncert v Miami k Morrisonovu obvinění z veřejného pohoršování. Skupina se rozpadá.
Rok 1971. Morrison odjíždí do Paříže. Ve věku pouhých 27 let je nalezen v koupelně svého bytu mrtvý.
(oficiálny text distribútora)
Videá (2)
Recenzie (571)
Jedno z nejlepších autobiografických děl, jaké bylo zfilmováno. Vynikající výkon Vala Kilmera, který roli zpěváka legendární skupiny zvádl na jedničku. Jen se trochu divím, že nebyl alespoň nominován na Cenu akademie. Oliver Stone to zvládl a vykreslil charakter hlavního hrdiny opravdu skvěle. Do toho skvělé písničky v čele s Light My Fire. Ono se to sice jmenuje Doors, ale každému je jasné, že je to hlavně o kontroverzním Jimy Morrisnovi a jeho prochlastaném a profetovaném životě, který zasvětil pasní textů, básní, písní a hlavně zpěvu. ()
Tenhle film mám velmi rád. Tak jako Doors. Ne - Doors miluju! Miluju J.M., "rockového boha a velkého ptáka". Ještěrčí král nasedl do modrého autobusu a pohádky byl konec. Škoda přeškoda. Příliš brzy... Dosti řečí. Srdeční záležitosti netřeba komentovat... - - - P.S. Doors mám kompletní. Když musíš, tak musíš... :-) ()
Film Doors jsem viděla poprvé ve čtrnácti a musím říct, že jsem z něj byla pěkně out. Ne snad z filmu, jako z hudby, kterou jsem tehdy zaslechla. A díky bohu za to, protože v ten okamžik jsem poprvé nahlédla do koutků hudby, která má co říci, která pouze bezduše neplyne z frekvencí komerčních rádií a televizí. Taky musím podotknou, že jsem film poprvé ani nedokoukala, protože mě nebavil. Po letech strávených v náručí hudby psychedelic rocku a blues jsem toto dílko znovu shlédla a poprvé se na něj zadívala z hlediska filmového fanouška a lehkého znalce věci (pár publikací o Doors jsem přece jen přečetla). A byla jsem nesmírně potěšena s jakou bravurností se Stone do díla ponořil. Nezvnikl totiž životopis, ale jakási hříčka o kultu osobnosti jednoho velmi rozpolceného feťáka, alkoholika, manipulátora, básníka, recitátora a zpěváka, který velmi dobře věděl, že ve třiceti tu už nebude. Stone ukázal svět v jakém snad Morrison, Krieger, Manzarek a Densmore žili, svět, který stvořily hlavně opilecké a drogové vize, prostě konec šedesátých let. Zároveň ukazuje hlavní motivy a podněty jednání Morrisona, jeho snahu nebýt jen rockovým bohem, ale básníkem, což se mu nikdy nepodařilo. Ukazuje proces vzniku básní a písní (viz The End) s takovou samozřejmostí, že člověk musí uvěřit, že to tak skutečně bylo. Po stránce formální je dílo hlavně Stoneoveské, nad vším je cítit nasazení a nadšení (snad i životní zkušenost) páně režiséra - psychedelická kamera, podivné exteriéry, zběsilé střihy střídají dlouhé statické záběry. Výkon Vala Kilmera je přímo řečeno excelentní a dokonalé sladění skutečných filmových záběrů s Doors a dotáček je téměř nepostřehnutelný, stejně tak přechod zpěvu Kilmera do zpěvu Morrisona. A ten ansábl zajímavých herců je také nezanedbatelný, nepřišel totiž nazmar, jak se často stává (mě utkvěl v paměti Michael Wincott, který je obvykle obsazován jako pěkný záporák, nebo třeba Kevin Dillon a Kyle McLachlan jako členové Doors). Přiznávám však, že diváka naprosto neznalého věci, může film hodně ubíjet, protože děj vlastně není moc dějem jako spíš mozaikou ztěžejních okamžiků ve vývoji hudby, vztahů mezi členy skupiny a Jimových excesů. Já jsem si film do detailu vychutnala až po přečtení pár biografií. A proto konstatuji, že tento film je zcela hodný legendy o níž pojednává. ()
Pokus o halucinogenní šílenost pro mainstreamové publikum, která nasazuje už od začátku takové obrátky, že se jí to bohužel nedaří uhrát až do konce. Stone je ve svém živlu a opět zbulvarizovanou formou přednáší morální poučení, tentokrát ne politické, ale lidské. A opět to stojí svým způsobem za to... ()
Galéria (60)
Zaujímavosti (19)
- Štyri a pol roka pred tým, než Crispin Glover stvárnil rolu Andyho Warhola, sa stretol so skutočným Andym na svatbe Madonny a Seana Penna. (Spilvo)
- Všechny skladby, které ve filmu uslyšíte, zpívá sám Val Kilmer (Jim Morrison); původní zůstala jen muzika na pozadí. Podle Olivera Stonea to bylo nad plán. (Ještěřák)
- Val Kilmer (Jim Morrison) kvůli roli výrazně zhubl, půl roku poslouchal den co den skladby The Doors a 50 se jich musel naučit. (Kity162)
Súvisiace novinky
Není Kravitz jako Hendrix
Se životopisnými snímky se poslední dobou roztrhl přímo obrův pytel. Kinohity Frida, Walk the Line, Capote, Ray a starší neméně úspěšné Doors, Elvis Presley nebo Great Balls of Fire! se prostě musely… (viac)
Film The Doors jsem si dlouhá léta šetřil, asi jsem se bál, že mě zklame. No jo, zklamal. Podle mě to prostě vůbec není dobrý film. Za 1. není to film o The Doors, je to film o Jimu Morrisonovi. Což je fakt, který mě vytáčí. Tenhle film plně podporuje nešvar, že lidé nejsou povětšinou schopni pojmout v rámci kapely více lidí než frontmana, než toho týpka, který zpívá. Přitom v The Doors hrál klávesák, který je pravděpodobně vůbec nejslavnější pop/rockový klávesák z těch, kteří nezpívali (mimo ty jeho pozdější sólovky, které nikdo nezná). Za 2. není to vůbec o hudbě, ale pouze o sexu a drogách. A já už z toho asi vyrostl. Tenhle fakt mě taky vytáčí, protože stačí, aby byli všichni na drogách, a je to instant umění bez dalších nároků a film nemusí dávat smysl. Strašně jednoduchý přístup a věčná škoda. Jak může vzniknout film o The Doors, který vůbec neřeší například fakt, že kapela nemá baskytaru a že to všechno hrál Ray Manzarek na klávesy? Jak tu mohla nebýt aspoň jedna scéna se členy kapely nebo s producenty, která by tohle řešila? Výjimečná nepůvodní hudba v tomhle filmu je pouze kulisou pro milionkrát viděnou story o magorovi, který si šel pro brzkou smrt. Přitom potenciál byl mnohem mnohem hlubší a zajímavější. Krom jedné scény na začátku (která je možná pro mě nejlepší na celém filmu) vůbec nesledujeme život kapely, nevidíme jak vznikají songy, nevidíme jak zkouší. A co je asi nejhorší ze všeho, vůbec vlastně nevidíme zrod té kapely a kde se vzal jejich unikátní styl, jaký je background, odkud a jak dlouho se znají. To, co hráli Doors za hudbu, je výjimečné a vlastně avantgardní. Nejvíc ze všeho mě zajímalo vidět právě to, co za tímhle vším stálo. Jenomže když skupina začne hrát poprvé spolu, už je to hotová kapela a hrajou svoje největší hity. Za 3. velmi špatný scénář. Nulový vývoj charakterů či příběhu, špatné návaznosti scén, nulový efekt jednotlivých scén na ty další, nevysvětlení prakticky ničeho, netušíme, proč je Jim takový, jaký je, co mu udělali rodiče, strašně špatně až nijak je rozveden vztah s ostatními členy kapely, jejich názor, jejich vývoj, postavy neustále reagují na situace, které jsme ve filmu neviděli. Nic tu v podstatě není a film je od 30. minuty až do konce stejný. Přitom je tu dvou a půl hodinový prostor pro hlubší psychologický rozbor, pro cokoliv. Místo toho sledujeme třeba deset scén, které jsou v podstatě na jedno kopyto. Za 4. nesmyslná nadsazenost všeho a bulvarizace Morrisonova života. Ne, že by to byl svatoušek, ale tohle je kravina. Ve filmu v podstatě není ani jedna scéna, kdy by se choval normálně a byl střízlivý. Snímek jde hrozně moc na efekt. Podívejte se, jak reálně vypadaly koncerty The Doors, Jim tam poslušně stojí celou dobu na jednom místě a zpívá, jednou si dá slušný indiánský taneček. Prostě úplně normální koncert. Podívejte se na reálnou show Eda Sullivana, je to úplně normální přenos. Já těm nízkým důvodům, proč to tak je natočeno, rozumím, ale prostě to nemám rád. S realitou nemá snímek mnoho společného a plně podporuje onu iluzi, že za nesmrtelným uměním stojí pouze obrovský talent a pak stačí jen nechat ho stříkat na všechny strany. Ne, takhle to nefunguje prakticky nikdy. I ten Jim musel na sobě strašně makat a hrozně se snažit, ale to není asi hollywoodsky přitažlivé. Navíc ostatní členové kapely vůbec nesouhlasí s tím, jak byl Morrison vyobrazen a snímek se jim nelíbí. Za 5. naprosto neklimatický závěr, kdy je poslední půl hodina už opravdu degradační a samotná smrt Morrisona vyznívá rozpačitě. Nejvíce se mi na filmu líbila první půlhodina, tam se aspoň trochu něco řešilo, bylo to zajímavé i co se týče kapely, bylo to pestré. Další dvě hodiny už za mě dobré nebyly. Jinak má ale snímek jistě i pozitiva. Herci jsou výborní, výkon Vala Kilmera je skvělý, líbil se mi hodně Kyle MacLachlan v roli Manzarka. Skvěle jsou udělané kostýmy, dobové zasazení, i kamera má svou kvalitu. To je všechno fajn, ale bohužel obsahová stránka tohoto snímku mě zcela minula a zklamala natolik, že se mi všechny výše zmíněné kvality vejdou do jedné hvězdičky. () (menej) (viac)