C'mon C'mon

Millsovi 20th Century Women mám velmi rád a považuji je za svůj oblíbený feministický film. Tušil jsem však, že C'mon C'mon mě zdaleka tolik bavit nebude. To se i vyplnilo. Technické zpracování nemá takový drive, takové množství stimulů, což ubírá na zábavnosti, kterou divák může pociťovat a obsahově to rozjímání nad vztahem strýce a malého synovce není natolik komplexní (úroveň Bergmanových Scenes from a Marriage), aby mi bylo umožněno se do (příběhu) vztahu postav a jejich podobností a trápení ponořit tak hluboko, že mi statičtější a klidnější režie nebude připadat nedostatečná. Myslím však, že spousta rodičů nebo holek bude tímto filmem uspokojena, protože je tam takové to navozování strastí a radostí života. Umíněné neklidné děcko se naštve a uteče z dohledu, ale to je v pořádku. Je v pořádku nebýt okay. Je v pořádku být naštvanej nebo smutnej. To všechno patří k životu a ten je třeba hlavně prožít se vším, co k němu patří. Často taková moudra čtu na storýčkách holek. Ke mně to nepromlouvá. Nerozporuji, že by zlost či smutek nepatřily k životu... Jen mi tyhle prohlášení přijdou kýčovitá a banální - nikterak mě intelektuálně nestimulují. Možná se s těmi postoji ani dost neztotožňuji. Každopádně jsem se docela nudil a během sledování toužil raději dělat něco jiného. (16.05.2022)

RECENZE: Filmová esej C'mon C'mon s Joaquinem Phoenixem i přes mnohá klišé baví. Téma vztah dospělý-dítě je filmaři z celého světa všeobecně vyhledávané již od dob Chaplinova Kida. Když už se však tvůrce rozhodne znovu sáhnout po "věčné" látce, musí předem nalézt alespoň jeden ozvláštňující aspekt, originální klíč, který ohranému motivu přidá na novém pohledu. Tedy spíše než co se tentokrát nabízí otázka jak. Snímek C'mon C'mon více než hraný film, byť s divácky vděčným základem, zpodobňuje opojnou audiovizuální esej o sblížení novináře Johnnyho, v přesném podání neselhávajícího Phoenixe, se svým synovcem Jessem. Na společné cestě plné otázek se společně zabývají vizí budoucnosti, jeden druhého odhalují a zároveň konfrontují vlastní názory na svět, jež je postupně spojují dohromady. Úvahový film se vůbec málokdy vidí, zvlášť dnes v záplavě diváckých senzací. Vždy navíc potěší, když se nezávislému filmu, který má co říct, podaří proklouznout do širší kino distribuce a nikoliv jen na festivalové uvedení. I co do formy má C'mon C'mon co nabídnout. Předně je černobílé a tím i přirozeně atraktivnější, což se v době digitálních omalovánek vděčně vyjímá. Zároveň je nad míru zajímavé povšimnout si jeho narativního vzorce a rovněž úplné absence dějové dynamiky. Ve výsledku však zamrzí, že jakkoliv je to film formálně nevšedně zajímavý, vnitřně uklidňující a obsahově až neskonale upřímný, není tak oslnivý jako některé jiné tituly z dílny americké nezávislé produkce, která k mému velkému zklamání v posledních let, až na drobné výjimky typu The Florida Project, bohužel upadá do zapomnění, popřípadě si nachází cestu jen k omezenému publiku. Pokud ale toužíte po filmu, který vás uklidní, rozesměje i dojme, pak je černobílé C'mon C'mon ze současné nabídky kinosálů ideální volbou. Vyhozený čas ani peníze to jistě nebudou. 70%. (10.02.2022)

Film pro fajnšmekry, kteří ocení civilní lidský příběh natočen naprosto běžně černobíle, ale s naprosto realistickými hereckými výkony. Hlavní postavy tu nehrají, oni tím životem žijí. Joaquin Phoenix a Woody Norman tu otevírají životní traumata dvou rozdílných generací a je hodně těžké se v tom orientovat. Tedy v případě, že jste nezažili něco podobného. (08.08.2023)

Přišlo mi to falešné. Nenaštvalo mě to tolik jako Marriage Story, ale nedokázala jsem o tom přemýšlet jinak než jako "Joaquin se ze srdce snaží hrát". Na tady těch "civilních filmech ze života" mě vždycky "fascinuje", jak jsou nevyhnutelně vyhrocené. Viz postava Gaby Hoffmann, která má projev vytočený na jedenáct v každé scéně i flashbacku. Na tenhle film zapomenu do půl hodiny, nebude mi ani vrtat hlavou, co bych tam udělala jinak. Není to film pro mě. Kde jsou čarodějnice. (02.03.2022)

Joaquin Phoenix je výborný herec, o tom rozhodne nejdeme polemizovať. Ale tento film na mňa pôsobil až príliš obyčajne a lyricky. Celé to bolo také mdlé a bohužiaľ, musím použiť aj slovo nudné... Najzaujímavejšie z celého filmu bola samotná tvorba dokumentov, keď sa detí pýtali, ako si predstavujú budúcnosť. To jediné ma bavilo. Ale ten vývoj vzťahu Johnnyho a Jesseho, to ma nijako nezaujalo a aj keď to malo zopár zaujímavých fáz, ako celok to bolo pre mňa proste ťažkopádne. (16.04.2022)