C'mon C'mon

spíš než o drama jede o příjemný feel good movie o tom jak nezvykle civilní Joaquin Phoenix chce pomoci své sestře a začne se tak dočasně starat o svého synovce.Vzhledem ke své práci ho tedy vezme do Nových Yorku a Orleans a začnou se sbližovat a vzájemně si obohacovat život.Celé je to dobře zahrané,černobílá kamera je kouzelná a dialogy přirozené a životné.Prostě obyčejný,ale o to lepší a silnější film...80% (25.12.2021)

No ty krávo, tedy pardon, ale tohle pro mě, jako převážně mainstreamového diváka, byla absolutně neúnosná podívaná, na kterou mě přivedlo jen jméno Joaquina Phoenixe, jenž tu tedy podává řekněme zkušený výkon, ale jinak je to fakt nepředstavitelný hard core, kdy mi v podstatě vrtá v hlavě jediné, a to co měla tato podívaná vlastně za význam. Já tu totiž naprosto žádný nenašel a pro mě se tak jednalo v podstatě jen o neskutečně užvaněné vztahové nefunkční drama mezi podivínským, nezajímavým a naprosto nesympatickým dospělým jedincem a snad nejotravnějším přechytralým parchantem v dějinách filmu, já bych toho fakana musel mlátit od rána do večera, a právě z toho jsem kvet snad nejvíc, když se řešilo, jak by se měl ten hodný strýček vlastně k tomu kloučkovi chovat, aby ho to hlavně neranilo, chudáčka malého. Pak se nemůžeme nikdo divit, kam s takovou výchovou ten svět spěje. Místo aby dostal kluk na prdel a pamatoval si, že prostě určité věci nesmí, tak tady se mu ještě omlouvají, že po něm vlastně něco chtějí, no strašná soda. A do toho všeho pak ještě ty názory dětí přistěhovalců na budoucnost světa, to je další nátěr, kdy jsem měl chuť ten film opravdu pokaždé, když se tam někdo z těch primitivních harantů, mluvících jako by spali dva roky v knihovně, vypnout, fakt nechápu, čeho těmi nepřesvědčivými rozhovory chtěli tvůrci dosáhnout, na mě každopádně působili extrémně nevěrohodně, naivně a hlavně jako proč vlastně? Jinak nějakou zásadnější zápletku to prakticky nemá, prostě strýc se synovcem se tu jen ukrutně nezáživně 100 minut sbližují, ovšem zcela bez emocí a bez dramatických situací, celé se to navíc odehrává naprosto bez jakéhokoliv spádu, černobílé zpracování mi pak též nepřišlo jakkoliv opodstatněné, takže zkrátka ať si tuto podívanou intelektuální publiku užívá na maximum, pro mě se ovšem jedná o nekompromisní Odpad!, jehož obsah jsem doslova a do písmena protrpěl. (15.10.2022)

On je to docela náročný kousek především na vnímaná vztahu dospelého a dítěte  a beru, že já nejsem úplná cílová skupina tohoto filmu, protože na spousty momentů a dialogů nejsem nastaven, tak abych je dokázal vnímat. Čímž chci říct, že pro tentokrát nevnímám své hodnocení jak chybu filmu, ale jako mou, věřím, že mnoho lidí naopak tento snímek hodně ocení. Já určitě můžu ocenit skvělýho Joaquin Phoenixe, autenticitu filmu a ta část filmu ve které jsou rozhovory s mladou generací, která má kontext na vnímání hlavního hrdiny. Když jsem poslouchal názory těch mladých lidí, říkám si za A, svět ještě nemusí být úplně v prdeli a nebo za B, kde se to stane, že se bytost se správným náhled na svět a společnost změní v konzumního ingoranta a to ještě v tom lepší případě. Takže i mě tento film dal svoje . (13.01.2022)

Konečně jsem se po sto letech podívala zase do kina! No byl to zážitek, jako bych tam byla poprvý v životě. Ani nevíte, jak mi kino chybělo. Ta atmosféra, to je prostě něco úplně jinýho, než když koukáte doma u telky ve starejch teplákách a s talířem brambůrek na břiše. Ale abych pořád nemluvila o svým zážitku z biografu, vrhnu se na recenzi. Mám ráda filmy, který vás donutí se zamyslet, a přesně o tom byl i tenhle. Spíš filozofickej se špetkou dramatu ze života, než o nějakých výbuchách a rychlým spádu. Ono se vlastně nic moc v příběhu nepohne. Připadáte si, že koukáte na dokument o jedný celkem obyčejný rodině v Americe, která má svoje problémy jako každej jinej. Hlavní postava je úžasnej Joaquin, kterej je naprosto boží jako vždycky (jak to ten chlap dělá??) - muž ve středním věku bez manželky a přítelkyně, který jezdí po Americe a ptá se dětí na jejich názor na svět a na život. Nevím, jestli jsou jejich výpovědi skriptovaný, předpokládám, že jo, ale to je nedělá o nic míň dojemný. Aspoň třikrát jsem měla na krajíčku a jednou i víc než to. Pořádná citovka, to vám řeknu. A sledovat, jak se postupně prohlubuje vztah malýho kluka a jeho strejdy, je krásný. Ty dva spolu mají tak hezkou chemii. Co víc dodat? Jenom tu vypíchnu pár scén, který mě naprosto dostaly - řvaní v parku, závěrečný titulky s výpověďmi dětí, rozhovory bráchy a ségry, scény s tátou, rozmluva o pamatování společných vzpomínek. Hodnocení: černobílá tomu dodává skvělý kouzlo/10 (17.03.2022)

Millsovi 20th Century Women mám velmi rád a považuji je za svůj oblíbený feministický film. Tušil jsem však, že C'mon C'mon mě zdaleka tolik bavit nebude. To se i vyplnilo. Technické zpracování nemá takový drive, takové množství stimulů, což ubírá na zábavnosti, kterou divák může pociťovat a obsahově to rozjímání nad vztahem strýce a malého synovce není natolik komplexní (úroveň Bergmanových Scenes from a Marriage), aby mi bylo umožněno se do (příběhu) vztahu postav a jejich podobností a trápení ponořit tak hluboko, že mi statičtější a klidnější režie nebude připadat nedostatečná. Myslím však, že spousta rodičů nebo holek bude tímto filmem uspokojena, protože je tam takové to navozování strastí a radostí života. Umíněné neklidné děcko se naštve a uteče z dohledu, ale to je v pořádku. Je v pořádku nebýt okay. Je v pořádku být naštvanej nebo smutnej. To všechno patří k životu a ten je třeba hlavně prožít se vším, co k němu patří. Často taková moudra čtu na storýčkách holek. Ke mně to nepromlouvá. Nerozporuji, že by zlost či smutek nepatřily k životu... Jen mi tyhle prohlášení přijdou kýčovitá a banální - nikterak mě intelektuálně nestimulují. Možná se s těmi postoji ani dost neztotožňuji. Každopádně jsem se docela nudil a během sledování toužil raději dělat něco jiného. (16.05.2022)