Purpurová farba

Šílené široce rozkročený příběh, který poprvé odhaluje jednu ze Spielbergových slabin - pokud má pocit, že vypráví důležitý příběh, má strach, aby k němu byl dostatečně uctivý. Tím se často lapí do pasti přílišného sentimentu, zbytečně dlouhých jímavých scén a neschopnosti vypustit některé sekvence za účelem trochu ten film zkompaktnit. Zde navíc nepomáhá to, že každá scéna má jiné tempo a skladatel hudby Quincy Jones vůbec nezná míru, takže v naprosto nevhodných momentech se tam vzletně točí orchestr tří set nástrojů jak v ruskym budovatelskym filmu. Kdyby to skončilo bravurní (leč hodně teatrální) gospelovou vložkou, skrze kterou se v rámci jednoho prostoru propojí hned několik příběhů, jsem podstatně spokojenější, ale bohužel je to Spielberg, takže to nepůjde bez závěrečného loučení v Šedých přístavech. Dost mě ale překvapilo, jak je příběh tolerantní a trpělivý s postavou Dannyho Glovera, která zaslouží viset od své první scény. (05.12.2021)

Je fakt, že Steven Spielberg je filmař s velkým F. Možná to není tak výrazný žánrový chameleón jako třeba Peter Weir, ale troufám si tvrdit, že dokáže brilantně zvládnout čisté drama (Purpurová barva, Schindlerův seznam), sci-fi (Blízká setkání třetího druhu, A.I., Jurský park, Válka světů, Minority Report) a popcorn na nejvyšší úrovni (Indiana Jones). Jen málo režisérů se může chlubit tak rozmanitou a zároveň hodnotnou filmografií, která přinesla filmovému světu nezapomenutelná a nadčasová díla. Pokud jde o tento konkrétní film Purpurová barva, je to svým způsobem něco neokoukaného (co se týče Spielbergovy tvorby) a samotný film je v tuto chvíli alespoň pro mě unikátem v celé Spielbergově tvorbě. Možná i proto, že není tak známý jako třeba Schindlerův seznam, ale je podobně citlivý, hluboce emotivní, neúprosný, krutý ve vztahu ke svým postavám a zároveň velmi silně dojímající. Příběh, který skrývá opravdu obrovskou škálu emocí, psychologie, různých citových a životních rozpoložení člověka, dokázal Spielberg natočit s grácií, pozoruhodným citem pro detail a vynikající profilaci jednotlivých postav. Fenomenální Whoopi Goldberg a vývoj její postavy, který musíte jednoduše prožívat přímo s ní, zrovna tak jako všechny její strasti, ale i ty nejdrobnější radosti, je asi nejsilnějším atributem celého snímku. Pozoruhodný je i fakt, že díky propracovanosti příběhu a přesnému režijnímu vedení, je drtivá většina vedlejších postav podobně zajímavá a vytváří dohromady s hlavní dějovou linií velmi podrobný a (možná bych napsal i důvěryhodný – alespoň z pocitového hlediska) obrázek jedné velmi nelehké doby. Na druhou stranu mě zaujala skutečnost (a považuji to za další obrovský triumf tohoto filmu), že úděl některých postav (ne všech, ale některých) není přímo způsoben dobou a konkrétními represemi vůči konkrétním skupinám lidí, ale především lidskou povahou, jednáním jednotlivce a až pozoruhodně krutou schopností degradovat svůj protějšek až na samotnou hranici lidské důstojnosti. Typický „akademický“ film, který ale svou „akademičnost“ a uměleckost dokázal využít k nesmírně poutavému a strhujícímu vyprávění, jehož výpovědní hodnota je obrovská. (24.08.2011)

Velké téma, velký režisér. Spielberg se rozhodl natočit opravdu opravdový film. Strastiplný příběh života mladé černošky Celie na počátku dvacátého století Hollywood dostatečně ocenil (11 nominací na Oscara), ale jeho nezralou osobitost, která naplno propukla až se Schindlerovým seznamem nebo Ryanem, a fakt, že ho Hollywood ještě nepřijal jako seriózního vypravěče, vnímáme. Celie znásilňovaná vlastním otcem a následně provdaná za vznětlivého vdovce, který jí má za služku, se vypořádává s dvojí diskriminací – jako černoška i jako žena. Až přátelství s manželovou milenkou je pro ni impulsem udělat první krok na cestě k vlastní emancipaci. Jenže právě při náběhu na vlídnější polohu to začne poprvé drhnout. Na výsledek se samozřejmě velmi dobře dívá, ale onen akademický přístup je na hony cítit. Spielbergův odklon od rodinné zábavy první hodinku a půl šokuje, baví i dojímá, poslední hodina úctyhodné stopáže však zklamává a překvapuje, kam až Spielberg zkouší zajít. Ať se tváří sebevíc závažněji a zainteresovaněji, chybí mu vyloženě záporná postava, o útlaku, domácím násilí nebo problémech soužití mezi černochy a bílými toho vlastně moc neřekne. Vývoj hlavní postavy (dílčí změny k plnohodnotné přeměně, zatímco její manžel postupně ztrácí na sebedůvěře) mě nezajímal, v New Yorku se sice tehdy možná chodilo do divadla na Whoopi Goldberg (která je tady debutující a opěvovaná), mě však víc bavil Danny Glover. Nevím, jak by na mě výsledek působil před dvaceti lety, ale nyní jsem vnímal poměrně dost přihlouplých momentů (rvačka v baru, Gloverova roztržitá příprava na rande, nevinné a opatrné úsměvy Goldberg, řízení auta) a skutečně jsem některé pasáže v druhé polovině spíš protrpěl (včetně zbytečné africké vložky). Splněno, odškrtnuto, docela zklamání!! (26.04.2015)

S tím tragickým dabingem Big Stevie nemá nic společného, za mě je totiž Purpurová barva jedním z nejlepších filmů pana Stevena Spielberga, který v tomto případě natočil nádherné drama, které nese všechny typické prvky jeho rukopisu, ačkoliv se vyhýbá všem obvyklým klišé, a až do samotného závěru prakticky netlačí na pilu, naopak snímek odlehčuje komickými prvky, které většinou obstarává nešťastník Glover a působí velmi mile a přirozeně.. Musím ocenit i práci maskérů, protože na to, jak velké časové období příběh pobírá, působí herci coby stárnoucí postavy stále velmi věrohodně. Když připočteme skvostný soundtrack Quincyho Jonese, který je nejvíce známý jednak svou prací na seriálové legendě Kořeny, k nimž má právě The Color Purple velmi obsahově blízko, a písní We are the world, zřejmě životní výkony jak Dannyho Glovera v pro něj naprosto netypické roli, tak především excelující Whoopi Goldberg, která se mi dosud nejvíce líbila ani ne tak v Duchovi, jako spíše v kultovním seriálu Star Treku: Nová generace v roli tajemné Guinan, i vedlejší roličky Laurence Fishburnea, který však mohl dostat víc prostoru, i americké megastar Oprah Winfrey, dostáváme výjimečný prakticky 100% film, který ani nejde hodnotit níže !! [ Dabing 2/10 ] Jediné negativum Purpurové barvy podle mě spočívá v opravdu velmi špatném dabingu, zejména hrozný výběr jednotlivých dabérů mě zaráží, ostatně jak Danny Glover, nejčastěji Jan Schánilec, Antonín Molčík či Petr Oliva, tak i Whoopi Goldberg, nejčastěji Jana Andresíková, Jaroslava Obermaierová a kupodivu i Valérie Zawadská, mají svoje léty osvědčené a zažité české hlasové alternace, a tak asi tuhle hrůzu nedokážu pochopit.. Ačkoliv je fakt, že oba zmiňovaní herci byli obdarováni českými studii ve svých filmech hodně nezvykle vysokým počtem různých dabérů, což je zvláštní, neboť oba patří mezi dlouholeté hollywoodské stálice a výrazné postavy.. To je však otázka pro někoho úplně jiného a tahle moje osobní výtka možná souvisí jen s mojí vlastní zhýčkaností.. Takže tu máme k dispozici dvě dabingové verze, jednu hrůznější než druhou. Videostudio Klondike KF a.s. do hlavních rolí obsadilo Taťjanu Medveckou a Jiřího Pomejeho a společnost SDI Sun Studio zase Veroniku Veselou a Jakuba Saice. (15.05.2013)

So Stevenom Spielbergom na večné časy a nikdy inak. Jeden z najkrajších, najdojemnejších a najobohacujúcejších filmových zážitkov v mojom živote. Vďaka Steven. Apropo nechápem ako môže niekto namietať proti záverom Spielbergových filmov, v tom podľa mňa spočíva jeho obrovská sila a um ako dojemne každý svoj film zakončí, k slzám ma dokáže dohnať len skutočne výnimočné dielo ako toto (20.01.2008)