Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Do vesnice přijíždí vojenská posádka pod vedením Subedara (Naseeruddin Shah). Vesničané jsou zvyklí, že si vojáci vezmou, co chtějí: domácí zvířectvo, obilí, ženy. Subedar si navíc žije jako král a místní honoraci školí v pokroku. Utáboří se u jezera za vesnicí a dle své nálady a libovůle soudí i trestá. Už na začátku filmu si mezi místními dívkami vybere vdanou Sonbai (Smita Patil) a když té navíc odejde manžel za lepším živobytím, trvá Subedara na tom, že se mu Sonbai vydá. Ta však uteče jeho pohůnkům a schová se v místní továrně na zpracování pálivých červených papriček. Továrna je dvorec obehnaný vysokými zdmi a když jeho starý hlídač Chowkidar Abu Miya (Om Puri) odmítne násilníkům otevřít, ocitá se Sonbai spolu s řadou dalších venkovských žen v pasti. (garmon)

(viac)

Recenzie (3)

garmon 

všetky recenzie používateľa

Je to vynikající drama občas lehce konfekčnějších prostředků, připomíná vysokostí třeba Lacombe Lucien - sem tam reálie, sem tam přesah, sem tam figurkařina a ozdůbka ve scénáři. Pořád jsem přemýšlel, odkud že to znám a asi že jo - Sedm statečných v náležitě jiné dramaturgii i rozvržení pohlaví. Smita je tu asi zatím nejkrásnější, co jsem viděl, finální obraz filmu by měla na csfd mít za avatar, holka okatá. Barevně i střihově je to vynikající. Kdybych neviděl uniformu anglického kolonizátora a hodiny na zdi, mohl by být příběh zasazený do doby třeba o tři staletí dřív. Pak by to směřovalo k jakési legendě - Kitěž? A bacha: zmiňovaná červená je ve filmu nejčastěji v kontrastu s odstíny zeleně. Dává to specificky výbušný kontrast. ()

Andreas 

všetky recenzie používateľa

Rozporuplné dojmy po zhlédnutí. Barevně jeden z nejkrásnějších filmů, třeba i ten nejkrásnější, vezmu-li to logikou - kdo vyhrává v červené, vyhrává všechny barvy. A to na vítězství v opojnosti rudou útočí chilli papričkami za slunečního svitu, proti vší té konkurenci nočních red light filmů. Jenže to trochu sráží scénář s neduhy typického hollywoodského westernu, k tomu ti afektovaní herci, že jsem místy pochyboval, zda se ještě dívám na paralelní kinematografii. Ale to byla má blbost, že jsem na těch Sedm statečných(byť tedy s několika směšně působícími scénami - pro Evropana?) nepřistoupil. Teď si hledám screeny k indickému filmu a musel jsem začít tady, při proklikávání mě to nutí zpětně zvýšit na pět, třebaže vím, že by mě v tom vyprávění těch pár věcí iritovalo dál. Na plný počet to není, ale chci ho dát. Smitu Patil jsem si už oblíbil na maximum, 3+1 mi také připadá více než 2+2, je v tom víc talentu, v něčem zářit, v něčem hořet, než docela dobrá komplexnost. A když přijdete s takovou obrazovou originalitou a celkovou nápaditostí, když zkrátka vyhrajete v červené, tak si tam nějakou tu směšněji působící scénu mějte. Rudá tu není jen v množství papriček a s nimi ladících ženách v sárí, prochází filmem jako symbol, zejména prolité krve samozřejmě, ostatně i koření zde slouží jako symbol. Vzdoru, úkrytu a zbraně proti vetřelcům - patriarchátu, kolonialismu. Což mi připomíná, že bych konečně mohl prozradit jedno tajemství světové kinematografie. Pro opomíjení indického paralelního filmu(a to nemluvím o superignorantech, co si zaměňují Bollywood s veškerým filmem, navíc v jakémkoli jazyku a jakékoli zemi této multizemě, a ještě mají po zhlédnutí Milionáře z chatrče pocit, že viděli něco indického) netušíte, že základním tématem mnohých z nejlepších indických filmů je postavení žen, jejich vykořisťování a zneužívání nastavením indické společnosti. Tady se Mirch Masala oproti obvyklému zobrazení skrze nelehké a smířlivě přijímané osudy odlišuje tím, že se ženská komunita postaví hrdě na odpor, což se i nabízelo její početností. Paralelní indická kinematografie je tedy tou nejvíce feministickou, opravdu, zcela přirozeně a skrze dobré filmy, jenže tím samozřejmě nikdy nepřeřve připitomělé západní agitky, točené na sílu, na kvóty, na zakázku. To se pochopitelně netýká jen filmu. Smůla no. ()

Reklama

Reklama