Meky

Jednoducho legenda. A dobrý dokument s ohromným množstvom archívnych záberov, či už súkromných, klipov alebo rôzneho zákulisia. Naviac bola so Žbirkom pri dokumente práca asi o niečo ľahšia, pretože ani nepotrebuje otázky a dokáže rozprávať aj hodiny vkuse. Vidno to vo filme, pretože na konci rozhovoru v záhrade sa zotmelo. –––– Bude vám to fakt na niečo? Nehovorím blbosti? Ja totižto vôbec neviem, či som inteligentný alebo nie som. (27.12.2020)

Další z bezpočtu českých dokumentárních portrétů natočených s neskrývaným obdivem a úctou k natáčené osobnosti. Absence kritického odstupu přitom není nijak reflektována. Filmem prostupuje vděk režiséra za to, že jej Žbirka vpustil do svého soukromí. Na oplátku v něm víceméně chybí konfrontace, nesouhlasné názory či snaha lépe pochopit sporné a nepříjemné kapitoly životního příběhu dotyčného.___Meky je dynamickou a nostalgickou změtí nových a archivních záběrů, natáčených na různé formáty a doprovázených málokdy utichající hudbou. Poněkud uspěchaný a nesoustředěný film ze všeho nejvíc připomíná videoklip, pro nějž je prioritou neztratit rytmus, nikoli lépe pochopit člověka, o němž vypráví. Ležérní projev Mira Žbirky, který si za všech okolností zachovává nadhled a neztrácí humor, se tak odráží v celkovém pojetí. Film protagonistu ukazuje výhradně takového, jak se sám prezentuje, přijímá a stvrzuje jeho veřejnou image. Citlivější témata, jejichž rozebírání je Žbirkovi viditelně i slyšitelně nekomfortní („Zle sa mi o tom hovorí“), jsou vždy jen naťuknuta.___Detaily Žbirkovy mlčící tváře, opakované tak často, až pozbývají schopnosti sdělit nějakou emoci a začínají plnit čistě rytmizační funkci, filmu chybějící hloubku dodat nedovedou. Šimon Šafránek se živou kolážovitou formou sice vyhnul vybudování nevkusného filmového pomníku nicméně zůstává na povrchu a mýty o životě a kultuře v „konsolidované“ společnosti pozdního socialismu se bourat nesnaží.___Jde samozřejmě o zcela legitimní přístup, odrážející možná nejen pokoru režiséra vůči populárnímu hudebníkovi, ale také preference diváků. Na velikány socialistické a normalizační (pop)kultury chceme vzpomínat v rámci zavedených postkomunistických narativů o umlčovaných umělcích a restriktivním režimu, kde pro vyjednávání s mocí nezbývalo mnoho prostoru. Podřídit se a nevzdorovat bylo v pořádku. Takto zjednodušující a v něčem konejšivý, individuální morálku a zodpovědnost netematizující pohled na předchozí dekády možná nejlíp odpovídá tomu, jak chceme jako národ vzpomínat na nedávnou minulost. 50% (01.01.2021)

Já se toho nebojím, já to napálím, u mě za plný počat. Je to takové vyprávění staršího pána o době, kterou já si pamatuju jako špunt. Začátkem osmdesátek už zářil a já teprve tahal kačera a v druhé půlce osmdesátek jsem byl teprve na základce. Poslouchali ho spíš moji rodiče, s otcem jsou vlastně vrstevníci. Nikdy jsem si nekoupil žádnou jeho desku, protože pro mě rockera to byl spíš "měkoň", ale on má prostě dobré písničky a vždycky měl. Prostě v těch osmdesátkách byly pro mě v kurzu víc kapely ze Slovenska jako Elan, Team, Tublatanka. ALE byl jsem za posledních 5 let dokonce 2x na jeho koncertě a je to showman, bavilo mě to. Pro lepší pochopení některých zde zmiňovaných věcí je dobré shlédnout obě řady dokumentu ČT PopStory. Sedmdesátky s Modusem, osmdesátky s Limitem, pak od roku 1990 uváděl Thytmick atd. atd. Miro Žbirka je zvláštní tím, že pořád jede dál a i jeho novější písničky hrají komerční rádia, hraje je televize, prostě vejdou ve známost. Kapely jako Team a třeba i Olympic, oni taky stále koncertují, ale lidi na ně chodí proto, co udělali před 30i lety nebo ještě dřív. Dokument taky zachytil část jeho soukromí, nejsou tu vidět ani fotky jeho rodičů , jen info, že se seznámili za války v Anglii, zmínka je jen o jeho předčasně zesnulém bratrovi Jasonovi v roce 1969. Jeho první manželka tu taky nijak nefiguruje, ale jeho první dcera se tu objeví. Krátce se tu objeví i jeho druhé 2 děti a druhá manželka, která je vlastně takovou jeho múzou a kupodivu je s ní už od osmdesátek, kdy za ním přišla jako fanynka. 9/10 (02.01.2021)

No pozerám to v deň keď Meky zomrel. Tak som to ešte nevidel a náhodu to dávali v telke tak že pozriem. Osobne som moc Mekyho nemusel. Ale smrť by som neprial nikomu. Celkom zaujímavý život viedol Žbirka. Tak dokumenty sa mi ťažšie hodnotia a ešte keď sú celkom dojímavé ale také stereotypné. Chápem, veď prvky životopisného dokumentu sa furt iba opakujú. Dokument Meky je také zostrihanie rozhovorov s Mekym a s ľuďmi, ktorí mu boli blízki. Je to dokument z obdobia komunismu, teda vlastne to tam hlavne Žbirka rieši ako nemohli vystupovať počas tohoto minulého režimu. Určite bolo zaujímavé za dozvedieť pár nových veci o Mirovi, ktoré som ani nevedel. Jasné že opisuje aj svoje pôsobenie v skupine Modus. Niekedy som sa pi pozeraní usmial a niekdy zas mi takmer vybehla kvapka tekutiny z očka. Žbirkove piesne majú proste potenciál. Majú v sebe nestarnúci náboj, náboj ktorý nikdy nezhrdzavie. Zabudol by som ešte na jeho pôsobenie v iných skupinách, alebo o nešťastnej nehode Mariki Gombitovej. Nevedel som že Meky je slovenský Angličan. Ale pre mňa je Slovák. Miroslav Žbirka je legenda, ktorá aj po svojej smrti ostáva v našich srdciach a aj v mojom. Mal hlas, ktorý bol proste unikát. Mal dokonca aj prezývku že ,,Slovenský Paul McCartney."  R.I.P. MEKY ŽBIRKA (10.11.2021)

Hlavně ve druhé polovině to (dost překvapivě) působí dojmem nějakého poloamatérského fanouškovského projektu a skutečně zajímavé je to jenom do odchodu Lučeniče. Pak už je to jen smutné, ve finále dokonce trapné. Jinak Žbirka sám o sobě je stokrát víc než nějaký Gott, ale s tím už Šafránek nemá nic společného. (17.11.2021)