Láska z pasáže

Krádeže, šmeliny, podvody a kšefty, z kterých čouhá kriminál. Michal David. Kroky Františka Janečka. Pražské pasáže a bary, kde zdivočelá mládež pije colu. Luky Vaculík a jeho průser. Filmy Jaroslava Soukupa jsou neskutečnej bizár, ale dnes, s odstupem pětatřiceti let, je to svým způsobem vděčnej dokument o době a lidech. Na šikmý ploše se nezachytíš. (13.09.2019)

Kdo nezažil, neměl by hodnotit. Já zažil, přímo v Praze a dokonce přesně v roce natáčení filmu a proto hodnotím. Tu zkurvenou dobu, děsivý nevkus, kýč kam se podíváš. Prahu plnou tupých, poslušně pracujících ovcí (ale pozor, pořád dvakrát chytřejších než mimopražští řepáci!), ale hlavně ty pasáže. Socialisticky laciné a nevkusné, ale pro mne, kluka z vesnice u okresního města, to byla Broadway. Diskotéková barevná hudba pro světa neznalé prosťáčky, srdceryvná naivní lovestory z pasáží. V jediném městě v republice, kde to tenkrát, v roce 1984, žilo rádoby NONSTOP. Pěkné kecy, nežilo. Zhruba mezi třetí a pátou ranní i tam, v srdci komunistické umakartové zábavy („Už je tu zas, zabitej čas...“) , bylo pěkně mrtvo. Tento film je dle mnohých komentátorů sračka (a já jejich argumenty beru), ale současně je to geniální muzejní artefakt, zachycující mravní rezignaci a prázdnotu. Obraz doby. Naprosto přesný. (19.09.2014)

"Bony, chceš bony?" Jo vlastně, to jsme trochu vedle, i-když zas tak vedle ne... Srovnání těchto filmů je dle mě adekvátní. "Podsvětí" osmdesátek hraje hlavní roli v obou filmech, kdy v onom druhém je podle mého vykresleno mnohem lépe. Tady je to ve výsledku opravdu pak spíš o té lásce, a o jednom nepovedeném myči oken. A Míša David není Frankie... (20.07.2021)

Hustolesácké postrachy pražských paneláku a pasáží Vaculík, Dlouhý, Schuller, Vašut nebo Vetchý si jedou diskopříběhovou gangsta kruťárnu ale Jarda „Polda“ Soukup. Zatím co na druhé straně stolu za tónu céčkaře Davida, Táňa Kulíšková usrkavá kolu a háže zamilované pohledy. Něco asi jako, když už se cítíte být moc cool na Pány kluky (r.1975), ale ještě vám nezačali rašit fousy na Bony a klid (r.1987). Na druhou stranu, když to vezmu kolem a kolem, tato čorkařská lovestory patří určitě k tomu povedenějšímu z režijní filmografie Jaroslava Soukupa a jak už jsem napsal u Větru v kapse (r. 1982): „svým způsobem jde o kult“. (18.01.2019)

Vidieť ulice a pasáže Prahy nepokryté reklamnými plagátmi, bannermi či bilbordami je dnes ako zjavenie. Mediálne sa to nazvalo normalizačnou šedivosťou. Tá však skôr vyplývala z toho, že v Prahe sa za socializmu nič poriadne nerekonštruovalo, čo sa týka starých budov a obytných domov. Všetko pokrývali nekonečné lešenia. Omietky boli nedbanlivosťou a nepretieraním obnovnými farbami sivo sivé. Ulicami vírili kúdoly prachu, z toho najmä tá šedivosť. Absencia reklamy v uliciach dojem sivej prítomnosti len zdôrazňovala. Za neskalený pohľad na pôvodné socialistické neónové svietidlá a nápisy na baroch a obchodoch, za vtedajšie pasáže si film zaslúži neostať zabudnutý. V pasáži Lucerna vo filme je reklama, akú už dnes neuvidím, hoc by som chcel: "Program filmového umění - Nonstop.". Príbeh nič moc  - mladý umývač okien má dlžobu u miestneho úžerníka. Popri tom zbalí kolegyňu, podieľa sa na vykrádačkách bytov a kšeftuje s čím režim kšeftovať dovolil - napr. s úzkoprofilovým tovarom, akým vtedy boli napríklad bicykle, či televízory, na ktoré boli v obchodoch poradovníky. V tomto smere je príznačná scéna kedy sa na čerstvo umytom výklade obchodu s cajglami zaskvie rukou načarbaná veľká ceduľa  s nápisom: "Kola nejsou!". P. S. Diskotéky nesmeli vtedy púšťať akúkoľvek hudbu - prehrávkové a inšpekčné oddelenia, udeľujúce licencie nielen hudobníkom, ale aj dídžejom, mali inštrukcie o povinnom púšťaní veľkého percenta domácej a socialistickej tvorby. Aj preto vo filme na didžinách znie síce angličtina, ale všetko sú to len hity Miroslava Žbirku, prespievané do angliny. (27.08.2022)