Welcome to the Dollhouse

Americká krása před Americkou krásou, filmový ekvivalent 1979 od Smashing Pumpkins; kukátko do periferie, ovšemže bez hřejivé nostalgie. Síla filmu tkví nicméně právě v tom, že Solondz NENÍ artistní Sam Mendes, ni k patosu náchylný Billy Corgan. Kde anglický fachman dává průchod uměleckým exhibicím, Solondz prostými filmovými prostředky lakonicky přepisuje notičky (svého) nelítostného scénáře. Hlavní hrdinka představuje konglomerát všech horších příznaků puberty: je... není hezká, ve škole dostává deku a doma je spíš v zahradním bunkru než otcovském domě, jemuž vládne pevnou rukou maminka, zakoukaná do prázdňoučké nejmladší dcerušky. Dawn, která je obětí ale i převodníkem neblahých vzorců, pochopitelně představuje citlivý uzlík siločar vyplývajících z diskutabilních středostavovských poměrů. Její peripetie obžalovávají duté instituce rodinou počínaje, školou konče, navenek naleštěné, uvnitř dysfunkční či přímo lynchovsky strašidelné. Jedinou výtkou trefných pojmenování by mohlo být jejich zlo snad až příliš ultimátní, aby šlo mluvit o realismu, k němuž se Solondz hlásí; jestliže mendesovština, estetizující suburbánní torturu uměleckými prostředky, neschází, kapka corganovského smíření možná ano. Můj třetí Solondzův film, další mě neminou. (13.04.2014)

Na zakladce chodil vedle do tridy kluk, ktery se jmenoval Jirka Šmira. Ze sta deti v rocniku predstavoval cele jedno procento obeznich deti (konec 80tych let, dneska je to skoro naopak, at ziji hamburgry, "rybi prsty" & vselijake nudle s cimkoliv). Teno Šmira.byl vystaven sikane (tehdy se tomu jeste rikalo zlobeni), tedy hlavne verbalni. Dodnes si pamatuju popevek "Šmira.nasel syra, ma po nocni a zira". Tenhle spoluzak se mi vybavil pri sledovani "Domecku". Je tezke byt jiny, jesteze ja jsem byla v detstvi hubena jak lunt (dnes uz musim zabranovat ovarovemu pasu 40ti kilometry behu tydne a nejakym tim kroucenim se do fujtajbl joga pozic) a mela tetu v zapadnim nemecku, kterazto mi posilala komiksy a tricka s mikymauzem, coz me v ocich spoluzaku tehdy posunovalo o stupen vys v evolucnim zebricku. Loser Wiener me proste bavila. Konecne film, ktery me doopravdy zaujal ( a dojal) bez toho aby mi servilne a podbizive lezl do anusu (Tore tanzt). Takze Todde.. Za me plaec nahoru! (15.01.2015)

Moc jsem od toho nečekal, a prefabrikovaný oběd pojídaný plastovou vidličkou - to už byl docela silný úvod. A Down, ta se mi celkem líbila, až ovšem, na tu chůzi. Snažím se k ní přirovnat nějakou holku ze základní a střední, ale moc se mi to nedaří. Spíš nějakýho kluka. Down ('Wiener-Dog' nebo by spíš mělo být 'Wiener-Hotdog') se možná v jízlivém označení "lesba" cítila dobře, ale i jinak je na sedmačku dost odvážná a jako provozovatelka klubu pro Special People stejně tak. Rozebírat její rodinný a pracovní (zde škola) kolektiv by bylo nejspíš jen nošením dříví do lesa. Ze sociálního hlediska mě zaujala skladba nadávek jakou se pubertání mládež častovala, padesát na padesát: slova odvozená od duševních nebo sexuálních poruch, zatímco u nás je to tak na třetinu: u nás se tato sklaba doplňuje navíc označením pohlavních a vyměšovacích ogránů. (08.12.2019)

Nikdy bych nevěřil, že mě může nějak výrazněji zaujmout film o cca 11-letý holce a jejích starostech, prvních láskách a podobně. Tento film to dokázal. Dawn Wienerová neni žádná hodná roztomiloučká holčička, ze který bude jednoho dne roztleskávačka. Je to takovej prototyp outsidera. Ale zároveň taky tak trochu svině. Nejspíš by z ní vyrostlo za pár let něco jako Daria Morgendorfferová. Jinak já jsem se k Welcome to the Dollhouse dostal díky tomu, že jsem se někde dočet, že prej to je trochu podobný jako Ghost world. A na tom taky něco bude. Minimálně to, že obě hlavní postavy jsou poněkud asociální a nosej divný brejle. Respektive všechny tři (včetně Darii). (05.01.2014)

děj lze vlastně shrnout poměrně rychle a jednoduše: příběh dospívající zanedbávané dívenky, která má neskutečnou smůlu. Todd Solondz do toho přikuchtil velkou špetku bizarno-černého humoru, typickou i pro jeho další filmy (Happiness, Wiener-Dog...). nevinnost se kříží s krutou realitou, podivné se stává zcela běžným. silnou atmosféru devadesátek a maximalizované trapno je potřeba zažít na vlastní oči a kůži. za mě určitě jeden z nejztotožnitelnějších snímků pro mládež. (14.08.2021)