Storytelling

První povídka byla trapná, nudná a (úmyslně?) odtržena od reality. Sice funguje jako sarkastický protipól povídky druhé, ale celkový dojem z filmu táhne dolů. Povídka druhá je oproti tomu mnohem vtipnější, cyničtější a mnohem víc ze života (ačkoli její název je opět míněn ironicky). Svým situováním na americké předměstí, černým humorem i portrétem jedné průměrné rodiny připomíná Americkou krásu očima teenagera, která je dovedena do ještě větších extrémů (třeba epizodka s hypnózou už je příliš over the top). K Americké kráse se váže i přímá paralela s poletujícím papírkem, což je jenom další důkaz Solondzova zvrhlého smyslu pro humor. Z amerických „nezávisláků“ posledních let je Storytelling jedním z mála, kterému (resp. jehož druhé polovině) jsem skutečně s chutí naslouchal. 70% Zajímavé komentáře: Dudek, charlosina (31.07.2006)

Podivná dvojice příběhů s černým nádechem se sice nese na nezávislé vlně, ale do nějaké silné výpovědi má pradaleko. První, minimálně bizardní, místy až trapná a podstatně kratší epizoda, vystihuje zahořklého černošského učitele, který po svém poníží svou studentku (Selma Blair). V druhé jsme svědky tápání neúspěšného dokumentaristy (Paul Giamatti), kterak se pouští do filmu o předměstské mládeži a očima teenagera nám přibližuje americkou rodinu (taťka John Goodman). No, Storytelling si neláme hlavu s kdečím a to není zrovna ideální řešení!! Slabé ***. (23.01.2008)

„Mikey, existuje optimismus...a stupidita. A jsou si velmi blízko.“ Po těch 5 filmech, které jsem od režiséra viděl, se mi na jazyk okamžitě kradou slova „typický Solondz“. Tedy, to platí spíše pro druhou část filmu, poněvadž úvodní „Fiction“, krom dvojího velmi trefného hodnocení esejů, vlastně nic víc nenabídla. Za to „Non-fiction“ už se vezla na vlně Solondzových oblíbených témat a humoru (avšak i vážnějších chvilek) podstatně přibylo. Trochu mi vadila lehká vykrádačka Americké krásy (nebo snad odkaz?), ale i tohle zaváhání vynahradil do-vlastních-řad-střílející konec v podobě až mrazivého satirického pohlavku (a jízlivou definici dokumentaristiky režisér postihl už při prvním setkání Tobyho a Scoobyho: „Jste úchyl? – „Ne. Já jsem vlastně dokumentarista.“). Za mě to budou slabší 4*. „Tlak na to, abyste se dostali na univerzitu, je neuvěřitelný. Víte, nedávno dělali takovou studii na mládeži v Bosně během bombardování a zjistili, že stres, který tam mladí zažívali, byl menší než ten, který zažívají studenti amerických středních škol, když se snaží dostat na univerzitu.“ (15.08.2014)

Prvá poviedka je príšerne natočená, zdá sa, že mal autor jeden nápad, na ktorý v priebehu natáčania zabudol a zrealizoval nejaký iný. Výsledkom je, že sa to nedá pochopiť - čo sa ale hodí pre všakovaké intelektuálske interpretácie. Na druhú som zatial nenašiel odvahu, takže ak patríte k ľuďom, čo radi dávajú druhú šancu, tak smelo do toho. Ja osobne už Solondza po tomto (+ Happiness a stručnom priereze ďalších 3 filmov) - nechcem vidieť ani z obežnej dráhy. :) (23.12.2006)

Tak nějak mi to připadá, jako dokument, co točí Paul Giamatti v druhé povídce filmu. Ví, co chce říct a ukázat, ale neví, jakou formou. Chce tam mít humor, ale nejde mu tam, pro vážnost situace. Nakonec se s tím ale stejně nějak vypořádá a tak zůstanou jen ztracené ideály a snahy. Tyto snahy provází celý film, ale vyznívají do ztracena a Solondz nakonec ukázuje něco, co už bylo ukázáno mnohokrát před ním a spoustě z nich se to podařilo poutavějí, vážněji nebo i vtipněji. Od doby jeho Štětsí zmizela závažnost a uvěřitelnost a zbyli jen Simpsonovi bez humoru a originality. (23.07.2010)