Šťastie

Kdo není prase, ať hodí kamenem. Naprosto dokonalá smršť černého humoru, který překonavá hranice obecně uznávané přípustnosti či chcete-li dobrého vkusu s razancí slona v porcelánu. Zahoďte všechny své zásady, dobré mravy i předsudky a Štěstí Vám ukáže, že i pederast může být dobrým otcem a manželem. (27.03.2015)

Tod Solondz rád a zase provokuje. Ale keď on je tak dobrý režisér a zase mu to prechádza. Američania a aj my dobre vieme, že má čo kritizovať a veľa ľudí môže v postavách spoznať samých seba alebo svojich blízkych. V 90tych rokoch je ešte možné badať reflexiu doby a pokusy o zachytenie ich spoločenskej atmosféry. Spolu so Safe je Šťastie jeden z kľúčových nezávislých filmov 90tych rokov, ktoré sa o to snažia. Dá sa povedať, že sú orámované Altmanovými Short cuts a vrcholia Happiness. Možno preháňam. Dnes mi takéto filmy chýbajú. (05.06.2012)

Název Štěstí mi pro tento snímek přišel malinko nadnesený.Jediný můj problém s filmem je ten, že si nějak nemůžu najít k postavám cestu.A tím pádem mě jejich příběhy příjdou trochu nudnější.Ale to je jen můj problém.I přesto musím uznat, že občas jsem nevěděl zda se mám smát či být znechucený nad scénami či dialogy, které se zrovna odehrávaly.Z herců se mi nejvíce líbil Dylan Baker, který bravurně dokázal ztvárnit svoji postavu a dodat jí lidsko v jednom z nejsilnějších momentů filmu.Svérázný a osobitý snímek. (28.11.2011)

Člověk může pochybovat, jestli ten film o něčem byl, nebo jestli je režisér a scénárista jen provokatér. O čem se ovšem pochybovat nedá, to jsou výtečné herecké výkony prakticky všech představitelů. Osobně mě dostal asi nejvíc Jon Lovitz (kolik toho stihl během méně než pěti minut vyjádřit!), Dylan Baker jako pedofilní psychiatr a Philip Seymour Hoffman v roli muže zoufale zamilovaného do své sousedky, které "vyznává lásku" oplzlostmi do telefonu. (13.08.2002)

Vážně hodně hnusnej film o hnusných lidech, co se k sobě navzájem hnusně chovají, kdy jsem občas váhal, zda se smát anebo jen zírat; nejedna scéna totiž (snad záměrně) balancuje na hranici drsné reality s komickou absurditou a umím si představit, že někdo se bude smát víc a někdo naopak vůbec (a k tomu případně filozofovat, že tohle je pravdivý film o tom, jací všichni jsme...). Pro mě však (nejen) díky tomu zůstal tak nějak na půli cesty. Philip Seymour Hoffman a hlavně Dylan Baker jsou každopádně výborní. 6/10 (21.07.2010)