Jára Cimrman ležící, spící

Životopisný film českého génia Járy Cimrmana, na jehož konci se konečně dozvíme pravdu ... Samozřejmě plné inteligentního humoru, skvělého hereckého obsazení a výtečné situační komiky. Zbožňuji pasáž, kdy Cimrman chodí na patentový úřad, ale vždycky ho někdo o pár minut předběhne. Nakonec uspěje s dvoudílnými plavkami poté, co mu je zamítnuta žárovka, rádio, telegraf a spousta jiných věcí. (01.12.2003)

Vlastně si to drží schéma divadelních her - úvod smršť skečů (na divadle jednotlivých referátů), a pak jako jedna divadelní hra (tady všechno to s Habsburkem). A to je možná škoda. Protože ta úvodní smršť nápadů je osvěžující, příjemná a bohatá na vtipy, a ta druhá, habsburská část, pomalá a vtipná jen sem tam. Však také mezi lidmi kolují hlášky spíše z první části (u nás doma třeba "už se dost narajzoval!"), z té druhé jich moc není a jediné, co se lidem vybaví, je Macháně. (27.06.2019)

"Tyrš, ten říká: Přeskoč, přelez, ale nepodlézej. Já říkám: můžeš i podlézt, ale pak se zase narovnej." Hus, Komenský, Smetana, Cimrman a možná i Nývlt. To pořadí českých velikánů samozřejmě není správně, ale dejme šanci vyniknout i těm, kteří nikdy nevynalezli dynamit, telefon, pojistku, kinematograf či dvojdílné plavky. Pro mne je tohle základní dokument o životě geniálního, leč nekorunovaného Největšího Čecha, který nemůže v srdcích našeho národa nikdy zemřít, přestože o jeho narození panují jisté neopodstatněné pochybnosti. (26.06.2011)

Tohle přiblížení největší obskurní osobnosti českých dějin na jednu stranu vděčně variuje historii v různých vtipných sekvencích, jejichž obecnou pointou je selhání protagonisty z důvodu kombinace velkých ambic, smůly a vrtáctví, ale zároveň je prodchnuté zvláštní povědomou melancholií. Jak je Smoljakovým zvykem, film je natáčený výlučně jen ve skutečných lokacích a povětšinou v období podzimu. Sešeřelost obrazu v důsledku využívání slabého přírodního světla, cit pro ikonické obrazy ladovského venkova (všudypřítomná boží muka při cestách, rozložité aleje opadajících stromů, meze a sedlácká stavení) a všeobecná atmosféra konce jedněch dějin, kam protagonista patřil, je kombinováno s tehdy současnými pasážemi, ve kterých se o něm lidé dozvídají skrze fetišistickou výstavku věcí jeho každodenního užívání, což je i dnes celkem trefná poznámka o tom, v co se nakonec proměňuje historie a její aktéři. (20.03.2019)

Jára Cimrman, jakožto nejoblíbenější fiktivní Čech se i v anketě o nejoblíbenějšího Čecha objevil hodně vysoko, že TAKŘKA přeskočil i Božského Karla, což ho rozhodně nepoznamenalo. Já jsem po shlédnutí tohoto filmu prozatím žádnou divadelní hru o něm neviděl celou, ale u tohoto filmu jsem se i tak musel neskutečně smát. Takových narážek na minulost, taková zábava, ta může vypadnout opravdu jen z pera Svěráka a Smoljaka. Je to totiž tak hezké sledovat život Čecha, který vlastně nikdy nežil, ale který zná celý národ. Právě pro Svěráka a Smoljaka to musí být opravdu nádherný pocit vědět, že stvořili něco, nebo v tomto případě někoho, který bude znát celý národ dejme tomu dále i po několik století. Protože Jára Cimrman se jen tak nezapomene. Tento všeuměl z Liptákova totiž nikdy nezůstane nepoznamenán. --- Pane Holube, tak kam budete raisovat příště? - Nikam nepude, už se nacestoval dost - Tak asi nikam no. (10.05.2008)