Jára Cimrman ležící, spící

Humor pánů Smoljaka a Svěrák je opravdu geniální a veškeré jejich aktivity okolo zneuznaného génia Járy Cimrmana by si zasloužily nějaké významné ocenění. Už jen proto, že cimrmanovský humor bavil a stále ještě baví už několikátou generaci a rozhodně se nedá říct, že by jeho popularita nějak skomírala. I tento film jasně dokazuje mimořádnou inteligenci obou zmíněných pánů a všichni fandové zmíněného humoru se jistě při sledování osudů slavného génia skvěle bavili. (26.08.2002)

Cimrmany mám rád, Dobytí severního pólu považuji za geniální hru, ostatní hry za skoro dokonalé, ale ve filmu mi prostě Jára nesedí. Nejlepší moment filmu pro mě stejně byla divadelní pasáž. Jak mám Cimrmana rád, tak si na něho radši zajdu do divadla. Jára se prostě víc hodí na jeviště. To mi nikdo nevymluví. (15.03.2008)

přiznávám se, že z cimrmanovské tvorby jsem (zatím) viděl jen Dobytí severního pólu, které mě po všech stránkách nadchlo.. tohle filmové zpracování života samotného génia mě ovšem absolutně minulo - první rozepizodovaná půlhodina se ještě celkem dala, ale od chvíle, kdy na scénu přišla zdánlivě nekonečná část o Františku Ferdinandovi d'Este, jsem se začal ukrutně nudit.. sorry, pánové (06.10.2012)

Takovou koncentraci geniu, jako je v tomhle filmu, asi jen tak neuvidite. Smoljakovi a Sverakovi se podarilo film udelat takovym stylem, ze byste skoro i verily, ze nejakej Cimrman zil. Je naprosto genialni, jak Cimrman prochazi ruznyma obdobima a mistama a kazdemu geniovi nejak poradi, ale sam ve skutecnosti nic moc nevymysli. Moje nejoblibenejsi cast je patentovy urad a scena s Nyvltem a Machanem, to proste nema chybu. Diky svoji delce film ani na okamzik nenudi a je narvanej spoustou skvelyho humoru a hlasek. Nejvetsi podil na tom ma promakanej scenar a vyborne hereckeho obsazeni v cele s opet vybornym Sverakem. Jasnejch 5*. (27.03.2006)

Cimrmanovská poetika od počátku přináší do českého prostředí závan nového. Vedle Suchého a Šlitrova Semaforu je zřejmě nejvýznamnějším tvůrčím projevem vlny obnovy malých divadel v šedesátých letech. Navazuje tam, kde se kdysi pohybovala Červená sedma, Revoluční scéna nebo kabaretu věnovaná významná část tvorby Jaroslava Haška. Zapomínat by se nemělo ani na Osvobozené. Umění mystifikace, schopnost konstruktivní travestie, nenárodovecká národovost (nedejme se mýlit, Svěrák je v hloubi svého rozverně něžného srdce horoucím vlastencem moderního typu - viz OBECNOU ŠKOLU), dokonalá perzifláž exaktně vědeckého přístupu, která pobaví všechny včetně vědců samých, osobité pojetí průvodcovského výkladu - a v něm opět dokonale zvládnutá "demokratičnost" diskusí někdejších veřejných schůzí a diskusí komunistické éry - to všechno povznáší ducha a do rozchechtání žene náhle jaré srdce. Jemnost provedení, autentičnost v kresbě prorostředí, perfektní pseudointelektuálno osmdesátých let jsou stejně adekvátní charakteristikou formy jako předtím poetiky. Nadčasovosti není nikdy dost; zde se nám podává plnými dlaněmi. Co bychom si mohli přát víc? (28.02.2008)