Jára Cimrman ležící, spící

Obdivujem ľudí čo dokážu vymyslieť fiktívnu postavu a uzavrieť ju do sveta tak, aby všetko okolo nej sedelo. Od detstva, cez štúdiá, vynálezy... až po udalosti spojené s pádom nenávidenej monarchie. To si myslím, že sa Svěrákovi a Smoljakovi podarilo na jedničku. Veľmi rád by som chcel vedieť, ako ich postava nedoceneného génia Járy Cimrmana vlastne napadla. To by určite bolo zaujímavé rozprávanie. 80/100 (08.01.2016)

Možná nebudu první s tímto názorem, ale prostě jde jen o divadlo na filmovém plátně a z té filmové autenticity to jakžtakž funguje. A vzhledem k tomu, že hry nabízely kanonádu inteligentního humoru, tady je toho střelného prachu asi polovina či méně. Ale ta všudypřítomná ironie našeho slavného tvůrčího dua z toho pořád dělá velmi nadprůměrnou komedii, která do průměru nepatří a ani se nepřibližuje. (14.10.2019)

Cimrmany mám rád, Dobytí severního pólu považuji za geniální hru, ostatní hry za skoro dokonalé, ale ve filmu mi prostě Jára nesedí. Nejlepší moment filmu pro mě stejně byla divadelní pasáž. Jak mám Cimrmana rád, tak si na něho radši zajdu do divadla. Jára se prostě víc hodí na jeviště. To mi nikdo nevymluví. (15.03.2008)

Cimrmanovský projekt je ojedinelým počinom, ktorý nemá obdobu v širokom okolí. Som fanúšikom tohto druhu humoru, o čom svedčí kniha v knižnici, zbierka LP, zhliadnuté filmy a televízne záznamy ich hier. Nepodarilo sa mi vidieť predstavenie v Divadle Járy Cimrmana. Jára Cimrman, ležící, spící nie je záznamom žiadnej z hier, ani ich extraktom. Je rekonštrukciou Cimrmanovej virtuálnej existencie, ale scenár mal minimálne lepivé vlastnosti a tak som mal niekedy dojem, že sledujem variant Kameňáku. Na film sa dobre pozerá, je obsadený dobrými hercami a naplnený množstvom výborných hlášok. Hluché miesta sa objavia až pri opakovanej projekcii. Napriek nim je možné konštatovať, že Smoljak so Svěrákom sa obťažnej úlohy zhostili so cťou a pripravili divákom skvelý zážitok. (31.01.2011)

Tohle přiblížení největší obskurní osobnosti českých dějin na jednu stranu vděčně variuje historii v různých vtipných sekvencích, jejichž obecnou pointou je selhání protagonisty z důvodu kombinace velkých ambic, smůly a vrtáctví, ale zároveň je prodchnuté zvláštní povědomou melancholií. Jak je Smoljakovým zvykem, film je natáčený výlučně jen ve skutečných lokacích a povětšinou v období podzimu. Sešeřelost obrazu v důsledku využívání slabého přírodního světla, cit pro ikonické obrazy ladovského venkova (všudypřítomná boží muka při cestách, rozložité aleje opadajících stromů, meze a sedlácká stavení) a všeobecná atmosféra konce jedněch dějin, kam protagonista patřil, je kombinováno s tehdy současnými pasážemi, ve kterých se o něm lidé dozvídají skrze fetišistickou výstavku věcí jeho každodenního užívání, což je i dnes celkem trefná poznámka o tom, v co se nakonec proměňuje historie a její aktéři. (20.03.2019)