Právě začínáme

Nádherný film. Herecký koncert pánů Marvana a Plachty snad ani nepotřebuje komentář. Režisér Slavínský mohl ve třicátých letech platit za mistra kýče, ale i v tomto období u mě platí za nadprůměr. Od Protektorátu šla křivka jeho výkonnosti ještě nahoru, viz báječné snímky "To byl český muzikant", "Nebe a dudy", "Advokát chudých" a "Zlaté dno". Po konci Druhé světové pak natočil ještě dva klenoty - "Poslední mohykán" a "Právě začínáme". Škoda, že zemřel tak brzy, i když se nabízí otázka, jak by se v padesátých letech realizoval. (26.02.2024)

Neuveriteľne progresívny film, ktorý predbehol svoju dobu tak o sedem desaťročí. Muž utečie od svojej ženy s iným mužom, spolu vychovávajú adoptované dieťa, ale iný pár dvoch zlých mužov im ho závidí, tak ho unesú. A do toho stále pionierka, neskôr psvb sleduje, čo sa deje u cudzích ľudí v kuchyni, a to isté bude robiť aj keď bude babka. (09.04.2020)

"Jak se máš?" "Zeptám se doma, jak se mám a pak Ti to napíšu!"                                                                                  Pozor na malé brýlaté holčičky!!                                                                                                                                                              "To Ti byl hroznej život ... dyť já u ní byl až za vopicema! Hada, toho měla pojištěnýho! Ale já nejsem ani v nemocenský pokladně!" (23.11.2014)

Film nás zavádí do neobvyklého prostředí varietní společnosti. Když k tomu připočtu skvělého Marvana, kterého je kumšt vidět v jiné roli než věčného mrzouta a neméně skvělého Jindřicha Plachtu, pak je na kvalitní film zaděláno. A tak už mi ke štěstí chybělo jen trochu toho humoru, tedy víc než jej ve filmu ve skutečnosti bylo a dal bych maximum. I tak jsem se ale nenudil, film měl spád, a na královskou společnost herců se vždycky rád podívám. (21.05.2018)

Divácká popularita i nesporný komediální potenciál Jaroslava Marvana a Jindřicha Plachty, kteří se společně objevili již v několika protektorátních filmech, poskytoval Slavínskému dostatečnou záruku na každý pád. V atraktivním prostředí jarmarků, trhů a pouťových lákadel rozehráli oba komici veselý příběh o mužské ješitnosti, ženské pýše, ale také o laskavosti, upřímnosti a dětské vynalézavosti. Bezprostředně poválečné období, kdy se český národ jen pomalu a trpce vzpamatovával z věčného strachu a nejistoty, bylo složité i pro filmovou dramaturgii. Přednost získávaly scénáře, které se vracely k nedávné minulosti, k okamžikům hanby i odvahy. Vyčítat Slavínskému jeho upřímnou snahu vrátit lidem jejich úsměv by nebylo správné. Protože smích, jak známo, je nejlepší lék na bolavou duši. To je definitívní. (14.04.2009)