Nebe a dudy

V současnosti koukám na televizi opravdu málo, jelikož jako distribuce titulů mi v jejím omezeném měřítku už nedokáže nabídnout potřebnou variabilitu, jenže okolnosti tomu chtěly a jedno odpoledne jsem ji zapnul a náhodou začínal tento snímek. Prvně jsem mu nevěnoval moc pozornosti, po chvíli jsem se však zakoukal a ke konci jsem nevěřil, co jsem vlastně viděl. Víte, sentimentální kýčovitost v kinematografii povětšinou zastává status negativního aspektu díla, ale samotný kýč může být dobrý, když se dobře udělá a tohle je ten případ. Příběhová kostra typu zlý člověk se po určité události a pár zjištěních změní k lepšímu je stará jako lidstvo samo, je promítána skrz kulturu po staletí, jen stejně jako u kýče se prostě musí udělat dobře, aby diváka dokázal zaujmout, bavit a v konečné fázi i dobře emocionálně zlomit. Nebe a dudy jsou založeny na kombinaci těchto dvou prokletých základech a vykonává výbornou práci. Zdeněk Troška o svých snímcích populisticky hřmí k lidu, že to je lidová podívaná a jejich kvality dokazuje vysoká návštěvnost. Je to hloupý blábol, všichni to víme a od teď budu na tyto výroky argumentovat právě tímto snímek, nýbrž vyjadřuje vše, co Troška snaží namluvit svému žebřiňáku hnoje. Lidovost, podstata lidské dobroty, lámání předsudků a mnoho dalších základních morálních zásad v krásně prostém příběhu a v tažení hereckých klasiků staré školy (hlavně samozřejmě duo Marvan-Plachta) je krystalická definice srdečnosti. Mnoho lidí ten kýč a sentiment asi tak dobře nepřijme, ale ty, co mají srdíčko, to výrazně dojme. 9/10. (25.04.2020)

"Kdyby mi alespoň vynadal..." Vzhľadom na rok výroby som k filmu pristupoval opatrne, ale nakoniec príjemne prekvapil. Zaskočila ma pomerne slušná kvalita obrazu i zvuku, pretože už som sledoval kadejaké "šumítka" a tak trochu som ho očakával aj tu. Poteší výborný príbeh v ktorom sa chudobný Fábera pokúsi prevychovať jedného človeka a premeniť jeho kamenné srdce na ľudské. No a Fábera má úspešnosť 100% - nú . Film občas dojme i pobaví a tie dvojčata, to je fakt radosť. "Nám je to jedno, nám je to jedno , my peníze nemáme..." 80%. (05.02.2016)

Jindřich Plachta v roli prostého chalupníka Antonína Fábery je skutečně neodolatelný a až překvapivě autentický, v symbolickém podobenství o skutečných lidských hodnotách a sociálním rozměru lidství jako takovém, natočeným logicky právě v časech největší mravní i existenční zkázy českého národa, v pohnutém bezvýchodí roku 1941. V kontextu protektorátní tvorby je to dílo pochopitelné a logicky zapadající do jejího rámce, kam jinam měli lidé utíkat a posilovat svou víru a naději, než k nadčasovým hodnotám reprezentovaným právě postavou Antonína Fábery. Herecké výkony navzdory době vzniku jsou velmi civilní (obzvláště pana Plachty) a celkové vyznění skutečně až plakátově prosté - gró národa je v jeho prostých a nezkažených lidech, tady se protektorátní umění prolíná s obrozeneckým, zejména s větví Hálkovou. A vlastně je to trochu i jako v Babičce Boženy Němcové (která v té době byla snad nejvydávanější knihou), kde prostá žena z lidu předává svou přirozenou moudrost a zkušenost vrchnosti. Tady se náprava elit koná s až naivní samozřejmostí a idyličnost žití v chaloupce je také až barvotisková, to je také největší slabinou celého tak prvoplánového snímku. Poptávka po nápravě elit je tu ovšem dobře patrná - jejich selhání v době předválečné i pomnichovské se bude vinout naší historií ještě dlouho... (02.01.2011)

Klasický příběh o tom, kterak se zlý továrník polepšil, kdybychom to hodně přehnali, nechalo by se říct, že jde o takovou moderní pohádku. Ale to nemění nic na tom, že je to skvěle zahrané, Jindřicha Plachtu jsem viděl prvně a nějak mi sedl. A navíc, část scén byla točena u nás, a to se přece taky počítá. (07.05.2017)

Nádherně optimistický a po duši hladící příběh o napravení bohatého arcimrzouta dobrotivým chuďasem patří přes všechny potenciální výtky k nejlepším „pamětnickým“ filmům. Nikdy neomrzí a i po sedmdesátí letech spolehlivě dobíjí vyčerpané duševní baterky pozitivní energií, pohodou a kouzlem, které v nás (alespoň v některých), stejně jako v protivném Bartošovi, probouzí to lepší. Vše samozřejmě stojí a padá s výtečnou dvojicí Marvan-Plachta v níž Marvan vždy znovu spolehlivě pobaví, Plachta vždy znovu dojme a pohladí po duši svou dobrotivostí a drsnou laskavostí, s níž třeba vyplácí ne pětadvacet, ale pět svým nezdárným klukům. (14.05.2011)