Advokát chudých

Umělecky nejhodnotnější film režiséra Slavínského, jednoznačně. Ono stačí podívat se do jeho režijní filmografie na názvy jednotlivých titulů a musí to být všem hnedle jasné.. Když režisér Slavínský chtěl, tedy, měl tu možnost, jak v podobě kvalitního scénáře tak i ve výběru dobrých herců, tak dovedl, prosím, natočit i takto kvalitní a především koukatelné drama. Obsazení filmu bylo, tedy, výtečné, po obsahově dějové stránce také něco nového, než na co jsme byli do té doby zvyklí. Atmosféra filmu se báječně prolínala z tajemna a záhadna přes mrazivo až ke světlým okamžikům, viz očištění Kypra, s falešného obvinění v hostinci U Hrubiána. Pro Otomara Korbeláře to byla v období let 32-45 opět jedna z dalších zásadních charakteristických rolí. Lenka Podhajská (mladá schovanka Anna Marie Rynešová-za pár let předčasně zesnulá), Jindřich Plachta (podvedený hokynář Marvan), který za svou menší roli dokonce získal Národní cenu ještě společně s filmem Druhá směna nebo Vladimír Majer (kavárník Jan Turba), ti všichni odvedli kus dobré práce. A tak vznikl opravdu kvalitní film po všech stránkách.. (21.09.2007)

Bylo by to perfektní, nebýt poněkud přeslazeného závěru a nadkritického množství zpěvu, který svou délkou a četností každou chvíli rozbíjel příběh i pečlivě budovanou tísnivou atmosféru plnou tajemna, tušené dávné tragédie i gradujícího napětí při postupném vrstvení náznaků minulosti a ran, které postupně dopadaly na Kypra bojujícího s osudem i tragickou minulostí. Občas poněkud patetické, přesto působivé a v některých momentech nezapomenutelné. Vynikající Otomar Korbelář a Slavínský vážnější než je zvykem společně vytváří příběh, který v paměti jen tak nezapadne. Spolu s Kouzelným domem patří k mým nejoblíbenějším dramatům 40. let. (23.12.2014)

Slavínština byla v očích současné kritiky postrachem českého filmu, říká autor knihy "Náš film" (1985) Luboš Bartošek. Věta, která uvádí 2 odstavce kritiky Slavínského a snad i jeho ospravedlnění, není zcela jasná; jedná se o kritiku skutečně současnou nebo o kritiku tehdejší? Zřejmě jde o tehdy i nyní. Kýč u Slavínského (mluvím o tomto filmu) však není podstatou, ale kořením jeho díla. Václav Wasserman o něm (viz táž kniha) vypráví: Smál se a plakal přesně na místech, kde se smáli a plakali jeho diváci. Snad proto solí a pepřem svého kýčem diváka překvapuje a nutí ho reagovat podle jeho režijní taktovky. Závěrečná kýčovitá písnička (Škvorova?) velebí naši zemi v době, kdy možná Reinhard Heydrich už seděl v letadle. (05.04.2024)

Mírně sentimentální drama, které však dokazuje, že Slavínský dokázal vytvořit seriózní film na vážnou tématiku. Za pozornost stojí dobrá řemeslná práce, několik hereckých výkonů v čele s Korbelářem a Brožovou a vrcholný závěr, který Modlitbou za vlast přímo apeluje na dobové publikum a je nádherným vyjádřením naděje, která rezonuje i v příběhu. Už díky němu tenhle netradiční film ve filmografii mistra zábavy stojí za shlédnutí. (20.09.2010)

Mimořádné tvůrčí vzepjetí režiséra Vladimíra Slavínského během dramatických válečných let vyvrcholilo v adekvátním přepisu jednoho z působivých Arbesových romanet. Film, zpracovaný s přesnou dějovou koncepcí, smyslem pro detail a přenášející na diváka onu magii tajemné minulosti dobráckého podivína, kterého zlo dostihne i v jeho nové identitě, je bezesporu nejzdařilejším Slavínského dílem, stojícím v přímém protikladu s jeho předmnichovskou tvorbou, výhradně zastoupenou populární komercí bez vyšších uměleckých ambicí. V titulní roli se objevil znamenitý charakterní herec Otomar Korbelář, který teprve ve čtyřicátých letech získával své nejcennější filmové příležitosti. Korbelář byl hercem, který je výrazně determinován svým zjevem. Jako mužný typ hrdého vzezření s výrazným hlasem byl takřka předurčen k interpretaci milovnických rolí, jak nakonec vyplývá z jeho filmografie třicátých let. Mnohem více mu v té době přinášelo divadlo. Na svou opravdu velkou hereckou příležitost si musel počkat do zlomového roku 1938, kdy ztvárnil ve filmové adaptaci Jiráskovy hry Lucerna titulní postavu mlynáře Libora. V následujících válečných letech postupně nabýval pověsti výjimečného charakterního umělce, který dokáže zahrát kladné i záporné postavy (kolínský kapelník Kmoch versus cynický lékař Hegl) a postava starého právního poradce směřovala ke Korbelářovým vrcholným kreacím. Kritika tehdy ještě ocenila výkon Jindřicha Plachty, který již pokolikáté i na malé ploše dokazuje velikost své osobnosti. Výjimečně příznivá konstelace hvězd požehnala mimořádně silnému příběhu o lidské spravedlnosti v době, která o podobných slovech jen beznadějně snila. Vladimír Slavínský, filmař duší i tělem, který své nepochybně velké ambice obětoval komerčním zájmům, se tehdy jako orel vzlétl nad krajinu a paralyzovaným divákům dokázal, že lze zvítězit nad sebou samým. Alespoň jednou za život. (03.10.2008)