Advokát chudých

Bylo by to perfektní, nebýt poněkud přeslazeného závěru a nadkritického množství zpěvu, který svou délkou a četností každou chvíli rozbíjel příběh i pečlivě budovanou tísnivou atmosféru plnou tajemna, tušené dávné tragédie i gradujícího napětí při postupném vrstvení náznaků minulosti a ran, které postupně dopadaly na Kypra bojujícího s osudem i tragickou minulostí. Občas poněkud patetické, přesto působivé a v některých momentech nezapomenutelné. Vynikající Otomar Korbelář a Slavínský vážnější než je zvykem společně vytváří příběh, který v paměti jen tak nezapadne. Spolu s Kouzelným domem patří k mým nejoblíbenějším dramatům 40. let. (23.12.2014)

Aneb jak Slavínský udělal z Arbese (tomu by to radost určitě neudělalo) Červenou knihovnu. Mimo jiné jeden ze zdrojů Pytlákovy schovanky (viz scéna s italským učitelem hudby, že). Slavínský si v podobném duchu liboval, myslím, že ale v tomto ohledu je povedenější burianovka Zlaté dno, na druhou stranu Advokát chudých a To byl český muzikant pomáhali burcovat český vlastenecký duch (v obou případech hlavně hudební složkou) v prvních letech okupace, proto je nutná i určitá schovívavost. (19.09.2010)

Je třeba především připomenou, že hlavní roli hraje Otomar Korbelář, který představuje suspendovaného vyšetřujícího soudce, který v hostinci radí chudým lidem v jejich problémech.Teprve ve stáří a v ústraní se mu dostane zadostiučinění a je očištěn z nespravedlivého obvinění.Věrohodné vykreslení staropražského prostředí. (23.01.2003)

Ach, Slavínský, Slavínský... proboha, proč? Připravit mi po čase takový skvělý dramatický zážitek z dalšího černobílého filmu (kterému jsem jaksi vzhledem k ostatním kladům odpustil i přehrávající (ne)herečku v hlavní ženské roli) a pak to na závěr skloubit s vyvrcholením vedlejší linky ve stylu červené knihovny? Úpřimně mám po skončení z toho trochu rozpačité pocity... Ten film měl silný ústřední příběh o bývalém advokátovi, na kterém bylo spáchano před lety křivé obvinění, ale z posledních 20ti minut jsem měl pocit, jakoby ten několikánásobný happy end kolem osudu postavy mladé schovanky (v nové lásce, v neúplné rodině, v pěvecké kariéře) byl pro režiséra snímku důležitější než téma následků starého obvinění a znovunalezení své cti. Škoda, za výraznou část zpracování soudního námětu, jehož napínavý "proces" probíhá v zakouřené hospodě, za hutnou temnou atmosféru v jistých scénách podpořenou i vizuálem, a za výkon Otomara Korbeláře v hlavní roli bych razil plných pět hvězd. Korbeláře jsem dosud měl nejvíce zafixovaného jako lupiče Fredyho Floka v parodii Těžký život dobrodruha /ze stejného roku/ a zde mne hodně překvapil v nezvykle dramatické roli, navíc ještě v postavě věkově a osobnostně rozdílné (místo charismatického muže v středním věku tak trochu utrápený deděk, tedy s výjimkou retrospektivní scény). Zejména v jeho společných dialozích s Jindřichem Plachtou coby hokynářem číšela z filmu krásná člověčina, to bylo radost dívat se a poslouchat. 80% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (15.10.2019)

Slavínština byla v očích současné kritiky postrachem českého filmu, říká autor knihy "Náš film" (1985) Luboš Bartošek. Věta, která uvádí 2 odstavce kritiky Slavínského a snad i jeho ospravedlnění, není zcela jasná; jedná se o kritiku skutečně současnou nebo o kritiku tehdejší? Zřejmě jde o tehdy i nyní. Kýč u Slavínského (mluvím o tomto filmu) však není podstatou, ale kořením jeho díla. Václav Wasserman o něm (viz táž kniha) vypráví: Smál se a plakal přesně na místech, kde se smáli a plakali jeho diváci. Snad proto solí a pepřem svého kýčem diváka překvapuje a nutí ho reagovat podle jeho režijní taktovky. Závěrečná kýčovitá písnička (Škvorova?) velebí naši zemi v době, kdy možná Reinhard Heydrich už seděl v letadle. (05.04.2024)