Soud boží

Umělecká kariéra režiséra Jiřího Slavíčka je vskutku pozoruhodná. Tento potomek slavného českého malíře se nejprve vyučil strojním inženýrem, ovšem brzy se v něm probudily umělecké geny a v roce 1929 odjel čerpat zkušenosti do samotné Mekky filmového světa, Hollywoodu. Po návratu působil jako asistent režie, o něco později se uchýlil k vlastní samostatné práci. Soud boží (nebo také Bártova pomsta, jak zní název původní divadelní hry, podle níž byl film natočen), tento dramatický příběh o vině, trestu a hledání spravedlnosti byl velkou uměleckou příležitostí pro tři vynikající herce – Otomara Korbeláře, Františka Kreuzmanna a Světlu Svozilovou. (17.07.2009)

Film je perlou předválečné české kinematografie. Neprávem zapomenutou a upozaděnou, o to však překvapivější. Fascinující rurální drama se sice drží věrně svého klasického, převídatelného syžetu, který se v drobných obměnách opakuje napříč staletími v mnoha románových i filmových freskách, ale to mu nic neubírá z jeho emotivnosti, napětí i naléhavosti. Přičinili se o to zejména vynikající herci vedeni bravurní režisérskou rukou. Nutno zmínit i působivou kameru a architekturu. Doslova tu září Světla Svozilová, je to snad její nejpovedenější role. Svůj dramatický part sehrál skvěle i výborný František Kreuzmann. Lascivní prvorepublikové snímky jako by připomínala jen přítomnost neotesané herecké novicky Gabrielové, jejíž žákovsky afektované hraní tu však lze pro mocnost příběhu snadno přehlédnout. Otázkou hluboké venkovské ságy o pomstě a vině zůstává, jaké bude její rozuzlení. Bude se mstít vrah, anebo odsouzený? O čí život se bude bojovat? Konec však smíří posmtychtivost nespravedlivě odsouzeného i viníkův útěk před vlastním svědomím, když vše přenechá v rukou Božích… Pro dobro duší i dobro budoucích generací. (08.10.2023)

"A jak to dopadlo s tím převozníkem? Špatně! On se nakonec zbláznil, myslel si že je Charon, a chtěl převážet jen pohřby...". Klasické groteskní herectví Václava Trégla, je velmi příjemným osvěžením v jinak docela temném psychologickém dramatu. Foltýnův chystaný revenge po 20. nespravedlivých letech je doprovázený všudypřítomnou vynikající hudbou, bojem s vlastním svědomím či dobrovolným odevzdáním se do ruk osudu. Je také plný lásky k dětem a pochopení, a kdyby se film jmenoval Boží mlýny, byl by název ještě výstižnější. Vše už zde bylo napsáno od kolegů znalců. Skutečně výjimečný film, který mi nezkazila ani úvodní lehoučká naivita. Na závěr. Trest, který Foltýn dostal, bych se dnes dozajista neztratil...spíše naopak. (26.06.2013)

„Svědomí, to je jako taková…taková past. Vběhneš do ní, nevíš jak. Sklapne to za tebou, ať děláš, co děláš, nemůžeš ven.“ Hezky to Hejda řekl. A vůbec mě jeho postava společně s představitelem Františkem Kováříkem zaujala, možná vůbec nejvíc ze všech. I to jeho „procitnutí“ mi přišlo tak nějak důvěryhodnější než u Vávry (jinak patřičně nesympatického, ostatně Kreuzmann uměl podat tyhle figury výborně). Pak stojí za zmínku ještě Tréglův roztržitý čtenář románů, ostatní trošku zapadli (dokonce i Šmeral, ale u něj si to vysvětluju nezkušeností, byl to přece jen 1 z jeho prvních filmů). Děj dobře odsýpal, ale čekal jsem hlavně na to, zda se mi potvrdí domněnka ohledně důvodu zastřelení starého Bárty (což se kupodivu nestalo). Trochu překvapil ještě konec spolu s vyvrácením profláklého Čechovova principu ohledně objevení se jisté rekvizity (jen nevím, jestli to bylo opravdu schválně…ale budiž, Horovu předlohu neznám a pídit se po ní nebudu). Celkově slabší 4*. „Terezo, řekni, měla jsi mě někdy trochu ráda?“ - „Mám ráda…všechny lidi.“ (24.02.2019)

Překvapení tenhle málo známý film z konce 30 let, jde opravdu o velice vkusně natočený psychologicko/dramatický film, natočený podle divadelní hry "Bártova pomsta" od Jiřího Hory s překvapivým a dosti působivým výkonem F. Kreuzmanna v hlavní roli sedláka a hostinského Petra Vávry. Bezpochyb jeden z těch umělecky hodnotějších snímků z konce třicátých let. (11.08.2006)