Smuteční slavnost

Josef Somr sa stáva vďaka svojim úlohám v českej novej vlne a niektorých nie príliš ľudových filmoch jeden z mojich najobľúbenejších českých hercov. Ťažkodepresívna smútočná slávnosť je dlhá tak akurát, aby na vás jej depresia neprešla s trvalejšími následkami. Takto sa môžeme na film pozerať a premýšlať nad ním s väčším odstupom. Škoda, že som sa naňho nemohol vďaka únave lepšie sústrediť, takže opätovné zhliadnutie niekedy v budúcnosti bude nutné. VIDENÉ ZNOVA 11/19 Takže nutné pozretie v budúcnosti sa nakoniec uskutočnilo a docenil som aj umnú scenáristickú štruktúru, čo je pri filme cca hodinovom odvážny krok, pričom všetko je prehľadné. No a ten záverečný ženin pohľad stojí skutočne za to. (04.12.2013)

Smuteční slavnost je jedním z nejpůsobivějších společensky kritických filmových dramat konce šedesátých let. Závažné je již samotné téma, naléhavost je zvýrazněna koncepcí syrových obrazů i všeobjímající stísněnou náladou. Detaily hereckého vypětí korunují důraz a opravdový duševní prožitek. Osobní nespravedlnosti v rámci jakéhokoli společenského, nebo politického uspořádání nejsou neznámým pojmem. Ale jen v extrémních polohách nabývají enormních rozměrů v kvantitativním počtu i prožitých hrůzách. Smuteční slavnost nehledá naději, rozhlíží se k pochopení, neidealizuje a všeobecný zármutek se prohlubuje. Hlavní postavou morálního neklidu je Matylda Chladilová (velmi dobrá Jaroslava Tichá), čerstvě ovdovělá vesnická žena. I přes příkoří minulosti necítí zášť, hledá známky zdravého rozumu, nachází strach i mlčení zasaženého a znovu rozjitřeného svědomí. Umanutou asertivitou se stává symbolem hrozby, úzkostná bázeň pohledů bedlivě střeží její kroky. Bolest utrpení je hmatatelná. Hlavní mužskou postavou je Alois Devera (vynikající Josef Somr), komunistický předseda místního MNV. Je nejviditelnějším představitelem útlaku. Ze své role a možné eskalace nespokojenosti se dostává do rozpolcenosti. Z ní nevede cesta do bezpečí, ale jen k další demonstraci moci a rozkladné paranoii úleku. Ústředním bodem je Jan Chladil (dobrý Ľudovít Króner s hlasem Jaroslava Moučky), Matyldin manžel. On je stínem špatného svědomí a spálí všechny, kdo se snažili zapomenout. Důležitou postavou je Tonka (velmi dobrá Jana Vychodilová), Aloisova manželka a bývalá skromná děvečka na Chladilově statku. V ní se kumuluje veškerý pocit vinny, třese se zimou u cesty a prosí o odpuštění. Zármutek je znásoben osobním traumatem a získává neomezenou moc. K výraznějším postavám patří Tončina matka Chrudimská (dobrá Ludmila Roubíková), zástupce nejpočetnější části populace, která se v supích hejnech slétá na zbytky lidské důstojnosti. I Tončin otec Chrudimský (pozoruhodný Jan Kühmund) je poslušným přisluhovačem bez náznaku morálního svědomí. Viditelný je také Januš (zajímavý Gustav Opočenský), tajemník MNV a nejmocnější muž oblasti. Svůj strach schovává v bezpečném úkrytu před davem veřejnosti. Jiný druh strachu předvádí vesnický farář (zajímavý Vladimír Huber), k smrti vyděšený z možných represí moci. Z dalších rolí zaujme Janušova shovívavá manželka Anna (Božena Böhmová), či ostražitý poslanec (Josef Bartůněk). Téma je závažné, byť je krutá hrozba moci možná méně společensky rozkladná, než všeobecná absence morálky. Úchvatné ve svém existencionalistickém provedení! (11.01.2018)

Smuteční slavnost díky svoji kratší stopáži dokáže perfektně vtáhnout do děje a zaujmout diváka nejen svým zpracováním, ale také obzvláště působivým příběhem, který poukazuje na absurditu a zrůdnost minulého režimu, zejména v období kolektivizace. Je skvělé, že se podařilo tvůrcům na sklonku 60. let natočit i snímky, které nastavují zrcadlo tehdejšímu politickému zřízení. (05.02.2019)

Krásný komentář, s nímž se ztotožňuji, napsal Marigold. Film je nesmírně silný a nečekala jsem takovou facku na závěr. Lidé jsou stále stejní. Kradou, když jim to "někdo" dovolí (nebo je zneužije, aby získal spoluviníky). Když okradený zemře, jdou "statečně" do průvodu odsoudit režim, jehož byli/jsou součástí. A ještě není hrob zasypán, už se veselí a tančí na jiné slavnosti. Masky na jejich tvářích byly všeříkající. Komunismus byl hrozná doba, ale tento film není o komunismu. Je o nás, lidech, v jakékoli době. (23.10.2014)

,,Jsme jenom bezmocní lidé. Bezmocní... a přece vinní." Hodně silná výpověď o kruté poúnorové době a kolektivizaci v Československu, i pro režim naopak krizovém období 60. let, kdy nejednoho funkcionáře po letech dohnávaly výčitky svědomí z činů let minulých a pomalu nastával čas s (alespoň tedy dočasným) zúčtováním starých hříchů. Příběh je zajímavě rozdělen do tří oddělených kapitol na přeskáčku mezi dvěma dekády, kdy si pak divák v druhé části postupně doplňuje různé souvislosti již rozehrané zápletky. Po celý čas film doprovází silná černobílá kamera, dodávající na veškeré působivosti, stejně jako pochmurné prostředí vesnice obklopené sněhem a ledem. Z herců stojí za vyzdvihnutí nedoceněný Josef Somr, který zde vedle postavy Ludvíka Jahna v o rok starším Jirešově Žertu sehrál jeden ze svých nejlepších hereckých výkonů z doby "nové filmové vlny", výborná byla i pro mne zcela neznámá Jaroslava Tichá v hlavní roli. Všem tvůrcům patří velký dík za tento odvážný snímek, který i po letech nese v sobě silné poselství. ,,Ale táto, dneska hrajeme všichni zadarmo..." 95% (# Season Challenge Tour 2020: 2. téma – politické filmy) (06.01.2020)