Smuteční slavnost

Muž, který překážel zaživa, je natolik zlomyslný, že překáží i po smrti. Tvrdohlavá vdova svým rozhodnutím pohřbít manžela coby oběť kolektivizace v rodné vesnici je testem režimu, jestli se od časů tvrdého stalinismu naučil zacházet se svými domnělými i skutečnými odpůrci lidštěji, jestli dokázal pochopit, že je lepší přesvědčovat a jít příkladem než přikazovat a trestat. Jde o hořký a nepříjemný komorní příběh, nicméně snímek, který považuju za jednu z nejzásadnějších uměleckých výpovědí o 50. letech v Československu. Jeden z klenotů české kinematografie konce 60. let a zároveň film, který jako jeden z prvních putoval do trezoru. Celkový dojem: 95 %. (13.03.2016)

Krásný film plný symbolických detailů. Např. na stolku u postele umírajícího náhodou leží novivy, náhodou je vidět zrovna titul a náhodou je to "Lidová demokracie". Režimní výklad nedávné historie je tu vyvracen s takovou otevřeností a syrovostí, že skoro až upadá do opačného schématismu. Pohřeb, ze kterého se stává podivná provokace a manifestace. Ovšem nezáměrná – tu provokaci a manifestaci si z toho znejistělí okresní vládci vytvářejí sami. Tito včerejší „revolucionáři“ a dnešní funkcionáři jsou tu stavěni před nutnost hledět na živou historii, která jde v podobě pohřebního průvodu přes ně, popírá jejich „pravdu“ a mlčky je obviňuje. (Vrcholem je pak vlasatý obrýlený mladík na věži: „Pánové, musím zamknout“.) Nemusím se pracně rozepisovat o motivu rozvráceného řádu venkova, to už tady vynikajícím způsobem provedl Marigold. Všimnu si jiného aspektu: Ženské postavy jako ty, které se morálně a existenciálně potýkají s „dějinotvornými“ hrátkami svých mužů. Oni konají, ony prožívají a „vyžírají“ to za ně. Výsledek? Jsou to právě ženy, které jsou nakonec schopny charakterně jednat a tím korigovat dějiny. Popud k tomu dává neústupná „umanutá“ Matylda, pořádající pohřeb jako nebožtíkův návrat z vyhnanství. Tajemníkova manželka i svědomím trápená Tonička jsou tím – každá po svém – rovněž pohnuty k jednání. Zajímavá je postava faráře, který je sice takový připosera pokrytecky nabádající k „pokoře“, ale přesto jde a udělá to, co má; a když už je v tom, při výkonu svého posvátného úřadu neustoupí nátlaku – pohřeb přece musí být náležitě proveden. (Asi nakonec pochopil, před čím sluší být pokorným a před čím ne.) A vůbec, opustím-li „genderové“ hledisko, pak je to prostě Matylda, která svým postojem a svou neústupností jednak vrací běh světa jeho řádu (mrtvý do své půdy), jednak otvírá zamčená svědomí všech okolo. Ale k čemu to všechno? Bezprostředně po Chladilově pohřbu jsme svědky pusté karnevalové zábavy. Je přece masopust... (03.03.2011)

Josef Somr sa stáva vďaka svojim úlohám v českej novej vlne a niektorých nie príliš ľudových filmoch jeden z mojich najobľúbenejších českých hercov. Ťažkodepresívna smútočná slávnosť je dlhá tak akurát, aby na vás jej depresia neprešla s trvalejšími následkami. Takto sa môžeme na film pozerať a premýšlať nad ním s väčším odstupom. Škoda, že som sa naňho nemohol vďaka únave lepšie sústrediť, takže opätovné zhliadnutie niekedy v budúcnosti bude nutné. VIDENÉ ZNOVA 11/19 Takže nutné pozretie v budúcnosti sa nakoniec uskutočnilo a docenil som aj umnú scenáristickú štruktúru, čo je pri filme cca hodinovom odvážny krok, pričom všetko je prehľadné. No a ten záverečný ženin pohľad stojí skutočne za to. (04.12.2013)

Dlho som čakal na nejaké prekvapenie z domácej filmovej tvorby. A vďaka Smuteční slavnosti som sa dočkal. Je to mimoriadny film, u ktorého mám problém vymenovať všetky jeho prednosti. Tak iba v náhodnom poradí spomeniem čiernobiely materiál, nevtieravú hudbu, atmosféru socialistického dusna, nemilosrdné obnažovanie ľudskej povahy nezávislej od režimu, úsporné vyjadrovanie a gestá hercov, množstvo náznakov, podobenstiev a odkazov. Pochopili ich aj cenzori a vedeli, kde má takýto film spočinúť. Nedávno som videl Noc nevěsty a oba filmy majú veľmi podobné videnie dobových udalostí. A oba filmy sú svetlými bodmi filmografie šesťdesiatych rokov. (27.05.2015)

Zajímavé dílo popisující nesmyslnou aroganci komunistického režimu. Musím v této problematice souhlasit s Galadriel - popis je tak dobrý, že se ani nedá divit, že tento film byl trezorový. Nejzajímavější scéna - zaujal mě hlavně moment stěhování Chladilových: vrchnost říká, tohle si vzít nemůžete, pí. Chladilová na to - to je ale moje, nikoli mého muže. Ovšem na to bolševik nedá a vrcholí to tak, jak to vrcholí. Pokud se rozhodnete podívat, uvidíte sami. Nejedná se o nic kinematograficky přelomového, nicméně se nedá říci, že bych se například během sledování nudil. Během sledování mi chyběla akorát jedna věc - nějaká zajímavější pointa snímku, tohle bylo nedostačující. 80%. (17.01.2009)