Funeral Ceremonies
Réžia:
Zdenek SirovýKamera:
Jiří MacháněHudba:
Jiří KalachHrajú:
Jaroslava Tichá, Ľudovít Króner, Josef Somr, Jana Vychodilová, Lída Roubíková, Jan Kühmund, Gustav Opočenský, Božena Böhmová, Josef Bartůněk, Vladimír Huber (viac)Obsahy(1)
Dlouho zakázaný snímek, natočený podle románu Evy Kantůrkové, se odvíjí ve dvou časových rovinách: jednak líčí vystěhování odbojného sedláka, jednak jeho pohřeb o několik let později ve vesnici, kam se nikdy nesměl vrátit - ani po smrti. Místní mocenská elita se smuteční slavnosti právem obává, průvod truchlících by se totiž snadno mohl změnit v mlčenlivý akt nesouhlasu. Režisér Zdenek Sirový, jenž baladicky laděný příběh rozložil do tří částí, postihl, jak údajný "socialismus s lidskou tváří" se s tím stalinským rozchází jen v otevřenosti represí, mocichtivost zůstává stejná. Drama bezmála dosahující rozměru antické tragédie přivádí na scénu odhodlanou ženu, vdovu po zesnulém, která urputně, bez ohledu na ustrašeného služebníka božího a navzdory místním funkcionářům, prosazuje honosnou poslední cestu. Tvůrci se přitom vyhýbají heroizaci svých hrdinů. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (128)
Smuteční slavnost díky svoji kratší stopáži dokáže perfektně vtáhnout do děje a zaujmout diváka nejen svým zpracováním, ale také obzvláště působivým příběhem, který poukazuje na absurditu a zrůdnost minulého režimu, zejména v období kolektivizace. Je skvělé, že se podařilo tvůrcům na sklonku 60. let natočit i snímky, které nastavují zrcadlo tehdejšímu politickému zřízení. ()
Syrově surový Sirový! . . . Vskutku krásná černobílá >fotografie< coby emočně působivé obrazy a silný příběh těžkého venkovského pokolektivizačního života formou přes jistou baladičnost velmi realistickou, tehdy líčící události vlastně ještě čerstvě nedávné a rány otevřené. Dokončený film (spolu s několika dalšími, např. "Ucho") ležel dalších dvacet let v trezoru aby skončil jen jako relikvie pro milovníky >filmového umění< , protože koho dnes tohle zajímá, že... . . . Však stačí se podívat, jak se naše zem vyrovnala po převratu s křivdami minulosti a jaké svině vlastně dnes vládnou společnosti. Soudruh Devera byl proti leckterým dnešním kabáty rychle převléknuvším >pánům< venkova i měst vlastně hotový hadra kašpárek a Zdeněk Sirový se sám se sebou vypořádal stádu neslavně podbízivými "Černými barony"... Smutek... °-| - - - - - (Poprvé viděno kdysi záhy popřevratově, hodnocení 8.11.2011 po repete na dvd 476., komentář zde lehce posmutnělý jako třiačtyřicátý - 8.11.2011) ()
Zdenku Sirovému a Evě Kantůrkové stačilo 70 minut k nelítostné obžalobě zločinů kolektivizace. Ze tří částí chytře vystavěný příběh má takovou sílu, že se nedivím, že se do kin dostal až v roce 1990. Nakonec totiž všeobecnou morální korupci obnažil ještě více než třeba Všichni dobří rodáci. Jaroslava Tichá v hlavní roli nenápadně exceluje. Smekám. ()
Tenhle film by se měl povině vysílat všem mladým, kteří by volili komunisty. Tahle syrová výpověď doby 50. let mluví za vše. Pro mě nejlepší trezorový film. Premiéru měl až 16.11.1989 na Filozofické fakultě v Praze. K filmu složil hudbu vynikající skladatel Jiří Kalach, která je tak pochmurná jako celej snímek. Matylda (Jaroslava Tichá) a Devera (Josef Somr) jsou perfektně obsazeni, stejně jako další herci i neherci. Neskutečná výpoveď tehdejší šílené doby. ()
Zdenek Sirový natočil opravdu syrový film. Atmosféru baladického snímku podtrhuje černobílá kamera i úchvatně ponuré obrazy zimní krajiny. I když se nakrátko objeví rozkvetlé stromy, na veselosti to snímku nepřidá. Při každém znovuzhlédnutí mě tenhle film dojímá stejně, jako vzbuzuje pocity mrazení a snad až nenávisti k režimu, jehož krutost neznala hranic. Vedle Rodáků jeden z nejlepších filmů o násilné kolektivizaci. Soudruzi měli jasno ještě před dokončením - tenhle snímek se mezi lidi nepustí! Po 20 letém čekání se ukázalo, že nadčasový náboj nevybledl, nýbrž je možná ještě silnější, než kdysi. ()
Galéria (3)
Zaujímavosti (7)
- Zdeněk Sirový se koncem života proslavil švandrlíkovskou adaptací Černí baroni (1992), začínal však jako méně výrazný příslušník nové vlny 60. let. Adaptací románu Evy Kantůrkové „Smuteční slavnost“ z roku 1967 překonal léta dramaturgického tápání a postavil se po bok svým kolegům snímkem slučujícím syrovou baladickou stylizaci obrazu s citlivě vnímaným tématem nedávných společenských křivd. Práci na filmu ovšem dokončil v době, kde se jako následek okupace v roce 1968 začaly dít křivdy zcela nové. Mezi ně patřilo i rozhodnutí, aby místo do kin putovala Smuteční slavnost rovnou do trezoru a její tvůrce byl postupně odsunut do dabingu. Premiéry se tak film dočkal až v roce 1990. (Zdroj: Letní filmová škola)
- Do hlavní role byla půvedně navrhována Dana Medřická. Nakonec byla vybrána Jaroslava Tichá. (Mackin)
- Natáčení probíhalo zčásti v Novém Rychnově v okrese Pelhřimov a také v samotném Pelhřimově. Točilo se od 10. února do 28. června 1969. (B!ker)
Reklama