Funeral Ceremonies
Réžia:
Zdenek SirovýKamera:
Jiří MacháněHudba:
Jiří KalachHrajú:
Jaroslava Tichá, Ľudovít Króner, Josef Somr, Jana Vychodilová, Lída Roubíková, Jan Kühmund, Gustav Opočenský, Božena Böhmová, Josef Bartůněk, Vladimír Huber (viac)Obsahy(1)
Dlouho zakázaný snímek, natočený podle románu Evy Kantůrkové, se odvíjí ve dvou časových rovinách: jednak líčí vystěhování odbojného sedláka, jednak jeho pohřeb o několik let později ve vesnici, kam se nikdy nesměl vrátit - ani po smrti. Místní mocenská elita se smuteční slavnosti právem obává, průvod truchlících by se totiž snadno mohl změnit v mlčenlivý akt nesouhlasu. Režisér Zdenek Sirový, jenž baladicky laděný příběh rozložil do tří částí, postihl, jak údajný "socialismus s lidskou tváří" se s tím stalinským rozchází jen v otevřenosti represí, mocichtivost zůstává stejná. Drama bezmála dosahující rozměru antické tragédie přivádí na scénu odhodlanou ženu, vdovu po zesnulém, která urputně, bez ohledu na ustrašeného služebníka božího a navzdory místním funkcionářům, prosazuje honosnou poslední cestu. Tvůrci se přitom vyhýbají heroizaci svých hrdinů. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (128)
Smuteční slavnost díky svoji kratší stopáži dokáže perfektně vtáhnout do děje a zaujmout diváka nejen svým zpracováním, ale také obzvláště působivým příběhem, který poukazuje na absurditu a zrůdnost minulého režimu, zejména v období kolektivizace. Je skvělé, že se podařilo tvůrcům na sklonku 60. let natočit i snímky, které nastavují zrcadlo tehdejšímu politickému zřízení. ()
Komunistům se nelíbily některé filmy ze dvou důvodů. Buď nějak kritizovaly komunistický systém. Druhá varianta ukazuje, že systém tvoří především lidé. Komunistické kurvy. A to je případ Smuteční slavnosti, kde se ukazuje jako v málokterém filmu, co to bylo za svině. Komanči se báli některých lidí, s těmi ale uměli zatočit. Paradoxní problém je ale ten, že mrtvý rebelant může být horší než ten živý ... ()
Tak tohle bylo hodně silný kafe. Od začátku jsem z toho filmu cítil tak silnou beznaděj že mě je ouzko ještě teď . Komunisti jsou zmrdi a když se těch jejich kurváren chytěj talentem obdaření filmaři neexistuje, že by mě to nerozsekalo. Hlavně záverečná část má v sobě neskutečnou sílu. Záběr ve kterým je smuteční procesí zabráno z vrchu je geniální a mluví za vše. Prostřední část je jasně nejemotivnější, při pro komunisty typické činnosti, rozkrádání soukromého majetku jsem vysloveně zuřil. Film je sice krátkej, ale dokázál na mě zapůsobit vrcholvým způsobem. ()
Dlho som čakal na nejaké prekvapenie z domácej filmovej tvorby. A vďaka Smuteční slavnosti som sa dočkal. Je to mimoriadny film, u ktorého mám problém vymenovať všetky jeho prednosti. Tak iba v náhodnom poradí spomeniem čiernobiely materiál, nevtieravú hudbu, atmosféru socialistického dusna, nemilosrdné obnažovanie ľudskej povahy nezávislej od režimu, úsporné vyjadrovanie a gestá hercov, množstvo náznakov, podobenstiev a odkazov. Pochopili ich aj cenzori a vedeli, kde má takýto film spočinúť. Nedávno som videl Noc nevěsty a oba filmy majú veľmi podobné videnie dobových udalostí. A oba filmy sú svetlými bodmi filmografie šesťdesiatych rokov. ()
Tenhle film musel komunisty nas*** jako žádný jiný. Neskutečně smutná a tísnivá atmosféra, deprese, rozkrádání majetku zabaveného režimem, znárodňování, zasahování států do pohřbů, byrokracie a hyenističtí úředníci bořící nejeden lidský osud. Rozvláčnost a místy i nuda snad mohla být i tvůrčím záměrem, aby zobrazila beznaděj a bezvýchodnost. oné doby... ()
Galéria (3)
Zaujímavosti (7)
- Zdeněk Sirový se koncem života proslavil švandrlíkovskou adaptací Černí baroni (1992), začínal však jako méně výrazný příslušník nové vlny 60. let. Adaptací románu Evy Kantůrkové „Smuteční slavnost“ z roku 1967 překonal léta dramaturgického tápání a postavil se po bok svým kolegům snímkem slučujícím syrovou baladickou stylizaci obrazu s citlivě vnímaným tématem nedávných společenských křivd. Práci na filmu ovšem dokončil v době, kde se jako následek okupace v roce 1968 začaly dít křivdy zcela nové. Mezi ně patřilo i rozhodnutí, aby místo do kin putovala Smuteční slavnost rovnou do trezoru a její tvůrce byl postupně odsunut do dabingu. Premiéry se tak film dočkal až v roce 1990. (Zdroj: Letní filmová škola)
- Film nebyl schválen do distribuce, premiéra byla až v roce 1990. První veřejné promítání se uskutečnilo 16. listopadu 1989 na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. (ČSFD)
- Natáčelo se také v Jindřichově Hradci a Putimově. (xjert02)
Reklama