Cyklo

Spina, strach, nasilie, hnus...Anh Hung Tran nam Hanoj 90tych rokov vykresluje ako miesto, ktore na akekolvek stastie rezignovalo a holy zivot je novym nadstandartom. Na prechadzku tymto svetom skrytym pred pohladmi z vonku, berie dvoch nevinnych surodencov za ruku diabolsky gangster Tony Leung Chiu Wai...Jednoduchy pribeh o splacani dlhu gangu by v inych rukach skoncil ako thriller alebo melodrama popisujuca upadok na moralne dno, ale Anh Hung Tran na to (ako uz je zvykom) ide inak - nesudi, pozoruje, rozprava...Nemusite ho chapat, nemusite mu verit, ide o to byt tam....jedna rada na zaver - ak neviete kto je Kim Ki-duk, tak sa Cyclu vyhnite oblukom (03.07.2010)

Opäť som sa raz nechal unášať filmom do vzdialených a mne neznámych končín sveta, v ktorých by som až takto pokročilú filmarčinu rozhodne nečakal. Tentokrát som sa ocitol v Ho Či Minovom meste. V ľudskom mravenisku, pulzujúcom životom, na jednej strane možno odpudivom svojou špinou, hlukom, zločinnosťou, na strane druhej ale zároveň aj istým spôsobom príťažlivom. Skvelá kamera nám servíruje úžasnú obrazovú nádheru, hoci to, čo ukazuje je špinavé a silne znepokojivé (predovšetkým spôsob života hrdinov filmu). A robí to spôsobom nesmierne autentickým, doslova diváka vtiahne do diania, aby si všetku tú hnusobu prežil spoločne s postavami filmu. Jednotlivé obrazové výjavy sú prekladané akoby bez ladu a skladu (scénu brutálnej vraždy vystrieda scéna malých školáčikov rozkošne spievajúcich detskú pieseň), lenže táto rôznorodá mozaika je mimoriadne dômyselná a ako celok funguje perfektne. Podobne ako slová básne recitované jednou z postáv, ktoré sú jednotlivo ako asociácie bez hlbšieho významu, ale ako celok tvoria krásu. Akýmsi hlavným motívom filmu je strata nevinnosti v džungli, v ktorej vládne zločin. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. (17.09.2021)

Pokiaľ ste videli v Spároch Manily, mohli by ste tušiť, do čoho idete. Samozrejme oba filmy majú svoje odchylky, pre Európana ale asi nie až tak zrejme viditeľné. Anh Hung Tran mal pred sebou látku, na ktorej si mohol vyskúšať všetky formulky gangsteriek a zavŕšiť dej napríklad prestrelkou v uliciach mesta. Lenže film v konvenčnom ponímaní negraduje, ale skôr sa začína postupom času viac ponárať do myslí a pocitov postáv a snaží sa ich vyjadriť najmä obrazom. Atmosféra tohto veľkomesta je prenesená na plátno tak, ako len bolo možné, vrátane záverečnej kamerovej "odbočky" do bohatej štvrte, i keď možno trochu lacnejšej. Spočiatku si myslíte, že príbeh má jedného hlavného hrdinu, potom začnete podrobnejšie vnímať aj chlapcovu sestru a nakoniec budete rovnako premýšľať aj o Básnikovi. (02.08.2019)

Normálně bych byl zaujat postupným přechodem od počátečního realismu k čím dál větší subjektivitě až psychedelii v závěru, tím, jak vizuálně přeplněné záběry reflektují přelidněnost města a jak ze začátku obtížně vstřebatelné dlouhé bezdějové scény (prvních deset minut je nekonečných) pomalu získávají obsah a dynamiku, potěšen básničkami a emocionálně silnou exotickou muzikou i třeba krásně barevnými a členitými ruchovými plochami, zkrátka po prvotních rozpacích (daných mj. tím, že jsem byl kvůli všude omílanému přirovnávání ke Zlodějům kol přednaladěný na úplně jiný film) bych se měl nechat tím vším unést a vysolit poctivé čtyři hvězdičky, jenže on se mě – přes momenty silného uchvácení – celek zas tak nedotkl, estétství bylo nakonec malinko přes čáru (vč. mého nepříliš oblíbeného estetizovaného násilí) a sdělení nakonec přece jen pomálu. Ale docela mám chuť se k tomu ještě někdy vrátit, nechat se víc vcucnout atmosférou a nečíhat pořád na sociální poselství, pustit si víc do hlavy slova básniček a písniček a míň řešit děj, dost možná bych pak Rikšu docenil líp. (14.03.2017)

Film Rikša se topí v krvi a sexuální zvrhlosti. Vyznačuje se naturalistickým přístupem a semtam si ulítne na uměleckých makro záberech, které pro mě představují jeden z mála světlých okamžiků. Film Rikša vás zavádí do světa chudoby, symbolických dozvuků války, zmrzačených těl, prostituce a gangů. Lyrika, kterou mám na východních filmech tolik ráda, do filmu vstupuje pouze v podobě písní, ale ty stejně jako uvolněné pojídání papáji jsou pro mě chabým pokusem, jak vyvážit všudypřítomné násilí snoubící se s úchylností, dekadencí a autodestruktivními sklony. Je toho tolik, že to zavání prvoplánovostí. Film možná chce zobrazit hledání cesty ze sociálního vyloučení ustícího do totálního morálního rozkladu, možná chce navodit filozofické otázky, zda jsme strůjci či oběti, pro mě je však film Rikša stoka, do níž se vás autor snaží víc a víc vtáhnout a tím míň se mu to u mě daří. Naštěstí. Už jsem si jen přála, aby to skončilo, odejít totiž od toho moc nejde... (30.06.2015)