Réžia:
Jiří Sequens st.Kamera:
Miloslav HarvanHudba:
Zdeněk LiškaHrajú:
Jaroslav Marvan, Josef Vinklář, Josef Bláha, Jiřina Bohdalová, Radoslav Brzobohatý, Bohumil Šmída, Martin Růžek, Bohuslav Čáp, Ota Sklenčka, Jaroslav Raušer (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Za ranného šera nájdu v Prahe mŕtvolu zlodeja Toufara s nožom, zabodnutým v chrbte. Inšpektori Bouše a Brůžek navštívia jeho milenku, prostitútku Annu, prezývanú Paraplíčko. Je zrejmé, že skôr ako otvorila dvere svojho bytu, oknom ktosi utiekol. Paraplíčko je teda odvedená na výsluch k šéfovi kriminálky - Radovi Vacátkovi, ale aj keď je šokovaná fotografiou mŕtveho, nič neprizná. (STV)
(viac)Recenzie (128)
Atmosférická hříčka se špičkovým songem, nelogickým jednáním postav i lehni a vtipem desetiletí - Rákosníčkem v roli kurvizány. Jak píše devětadevadesátý Radek - citlivá duše si zde může najít nějaké ty přesahy, puch první republiky a sociální podloubí. Jo, a typy národního charakteru, ať už si pod tím mistr představuje cokoliv. Nostalgické tři. ()
Výborný TV snímek Jiřího Sequense navazující na kultovní seriál "Hříšní lidé města pražského". Stejně jako ostatně i v dalších dílech se setkáváme s tradiční partou detektivů ze čtyřky v čele s radou Vacátkem, kterého nezapomenuteným způsobem ztvárnil skvělý Jaroslav Marvan. Tyto filmy prostě mají dle mého soudu svůj půvab i po téměř padesáti letech a díky skvělým hercům, z nichž mnozí již bohužel nežijí je to vskutku výborná podívaná, které se bohužel v dnešní době ze strany našich tvůrců patrně již nemůžeme nikdy dočkat. ()
Bohdalka je femka fatalka asi jako Woody Allen Old Shatterhand. Naštěstí všechno ostatní je už v pohodě a i když vrah je znám poměrně brzy, ( zahradníci z toho tentokrát vyšli bez úhony ) film si ponechává tempo i napětí do posledních minut a závěrečná "půdní" partie v podání Jaroslova Marvana má v sobě neskutečnou vnitřní sílu a mohl bych si jí přehrávat do nekonečna......."Dejte jim zahrát, páne inšpektóre....." ()
Režisér Jiří Sequens kromě seriálu Hříšní lidé města pražského natočil i 4 samostatné celovečerní filmy ze série Hříšných lidí v barevném formátu. Pěnička a Paraplíčko je kasařská balada, která se točí kolem zapíchnutého gaunera Toufara. Výborné herecké obsazení, čarovná atmosféra Prahy 30. let minulého století a nádherná hudba Zdeňka Lišky (ta křídlovka mě zní v uších pokaždé hodně dlouho, když film vidím). Nebo píšeň o hříšnících, kterou zpívá Josef Zíma jako člen pražské galerky, je úžasná šansoniérská balada. A v neposlední řadě scéna, když si jde rada Vacátko (Jaroslav Marvan) na půdu jednoho domu pro Pěničku (Radoslav Brzobohatý) a jejich povídání si o tom, jak se vše semlelo - to by člověk porozuměl všemu. Nezapomenutelný film, který můžu vidět pořád dokola. ()
Galéria (3)
Zaujímavosti (14)
- Úvodní skladbu pod názvem "Píseň flamendrů" zpívají Miloš Zavřel, Hana Talpová a Michaela Černá. Ve filmu místo nich účinkují Stanislav Fišer, Jana Břežková a Elena Lindauerová. (Willy Kufalt)
- Při rvačce v hospodě si kaskadér, který zastupoval Radoslava Brzobohatého zlomil klíční kost. (Witta)
- Pro herce jezdilo ráno auto, někde na určeném místě měli čekat mladší herci, jenže ti tam obvykle nečekali a zalezli do nejbližší hospody. Pak se jelo pro Marvana. Ten, když se řeklo v 7 hodin, tak vylezl 2 minuty před na chodník a čekal. Když auto nepřijelo včas, tak šel domů a už nenastoupil, takže pro něj museli pak posílat auto znova samotný. On totiž nesnášel zápach hospod. (cariada)
Jsou díla diváka spontánně uchopující a pak jsou ta druhá. Ta, která si vynucují vaši opakovanou pozornost, ta, která vás divácky a lidsky nehladí, protože nemilosrdně doléhají na vaši šedou kůru mozkovou. Na váš rozum, na váš cit, na vaši životní zkušenost, styl a orientaci. Jakkoliv např. hudební čísla mohou v PARAPLÍČKU působit rušivě, děj, prvorepublikovou atmosféru postihují a dotvářejí neobyčejně přesně. Filmová vlna šedesátých let se neomezovala jen na filmy o rozervanosti a odcizení dobových současníků a jejich doby, měla opravdu celožánrový dosah do celého tehdejšího národního hraného filmu a spoluspojovala se přitom s ostatními uměleckými tvorbami - literární, výtvarnou i hudební a divadelní. Způsob, jakým je tento nesporně vynikající film hodnocen nejen na tomto fóru, naznačuje, jak nesnadným a obtížně pochopitelným dílem je. Bohdalové vyjádření o mikrosvětě prvorepublikové identity a jejích tzv. malých lidech i vzácnosti hereckých příležitostí s tímto zaměřením postihuje podstatu problému. Vymývání mozku, která opakovaně probíhala - a zdaleka bohužel neskončila - počínaje Mnichovem a epizodickou Druhou republikou a konče posledními, dnes už také historickými křečemi pozdní normalizace, byla úspěšná víc, než kdy jejich historicky opakovaně recyklovaní nositelé a inspirátoři mohli a směli doufat. Dějinné pozadí HŘÍŠNÝCH LIDÍ MĚSTA PRAŽSKÉHO je pro odborníka i dnes poměrně snadno rekonstruovatelné a následně doložitelné. Až familiérní vztahy mezi policejní elitou, kterou vždy byli kriminalisté, také nejsou výplodem chorého mozku. Příběh, který Marek se Sequensem z tohoto pozadí dokázali vytvořit, přerůstá hranice detektivního, thrillerového i dobrodružného žánru; velkými zpomalujícími sekvencemi a až hlubinným psychologickým záběrem do vnitřního světa nejen protagonistů příběhu, ale i v některých epizodických rolích (skvělá Štěpničkové Darmovzalová jako Pěničkova nájemnická domácí) dosahuje rozměru srovnatelného s nejlepšími díly např. italského neorealismu (nejvíc se mi tu vybavuje Vittorio Sica) mj. i tím, že PARAPLÍČKO nepostrádá ani výborné humorné - byť epizodicky okamžikové - scény (PARAPLIČČIN vstup do lepšího podniku, kam jde za radou Vacátkem). Probírat se hned malou encyklopedií skvělých hereckých výkonů v tomto rozsahu a na tomto místě nelze. Dopustím se proto jen velmi zběžné mozaiky. Vacátkův part pomohl naznačit skutečný umělecký rozměr Jaroslava Marvana, rozměr, který dalekosáhle přesahuje české národní prostředí; nakolik vlastně, nelze říci, protože srovnání a příležitost tento vynikající herec nikdy žádnou nedostal. Bohdalová se zde dotýká herecké geniality (podobně jako o třicet let později ve FANNY) a jednu ze svých mimořádných příležitostí dokázal využít i Radoslav Brzobohatý. Do této mozaiky je nutné zařadit i Šmídu, Zímu (excelentní pěvecký výkon), Štěpničkovou a Růžka jako majitele domu v celé jeho samolibé sebestředné nařvanosti (scéna sice nepřímo, ale účinně ve své době naznačovala skutečnou "znělou" kvalitu prvorepublikové demokracie ve srovnání s možmostmi, které se člověku komunistické éry nabízely v kontaktu s mírnější odnoží SNB - VB). Stejně až "hvězdně" působí i Sequensova režie; vynikající jsou scény hospodské rvačky mezi Mlíkem a Pěničkou, dobývání břevnovského domu pod střešovickou nemocnicí, zejména Vacátkův a Pěničkův dialog, i pojímání a výtvarné postižení prvorepublikové atmosféry, které svou věcností a střízlivostí nic nekarikuje ani neidealizuje. Divácky zajímavým poznatkem je také postižení prvorepublikové noblesy, jak ji v sobě střídmě a mužně soustředí Vacátkova osobnost. Snaha být lidským a skutečnost, že jsem lidským nejen já, ale i ten na druhé straně, určitě zloděj a určitě muž propadlý kriminálnímu světu, který si přesto uchovává své neposkvrněné lidství, své ideály a hodnoty, své svědomí, skutečnost, že tito lidé jsou navzájem s to toto své lidství si sdělit a propojit se jím a v něm, dává filmu další nadčasový rozměr. A s tím také mravní poselství: policista nemůže přestat být policistou, zločin, třeba s řadou polehčujících okolností, zločinem, a trest trestem. Jedno se nemíchá s druhým do nestravitelné kaše, která působí odpudivě i při velmi povrchním pohledu. Sequensovo a Markovo poselství je nadčasové právě tím, že svou velikost prolíná do zdánlivě nezajímavé šedi někdejších pražských činžáků, jejich oprýskaných zdí i zašlých, ponurých lokálů také zašlé pražské prvorepublikové galerky s její nenapodobitelnou hantýrkou. Bylo nadčasové v době svého vzniku, nadčasovým zůstává i dnes, takřka čtyřicet let poté. () (menej) (viac)