majky19

Moc hezký a příjemný dokument věnovaný životu a tvorbě sourozenců Ulrychových.

Moc hezká půlnoční mše a současně i důstojná pieta.

Snímek Oppenheimer vzbudil obrovský divácký ohlas a upřímně, není se vůbec čemu divit. Tento film je opravdu strhující, dramatický, napínavý, vzbuzující u diváků silné emoce a filmového nadšence doslova pohltí. I když film trval skoro 3 hodiny, rozhodně ta podívaná stála za to, i když podruhé bych už takový maraton asi znovu neabsolvoval. Snímek nám v podstatě nabízí tři roviny, jednu, která mapuje Oppenheimerovu minulost, a sledujeme zde důležité okolnosti, které v konečném důsledku vedly ke konstrukci jaderné bomby, a to na pozadí nejen Oppenheimerových myšlenek a vizí, ale i v oblasti osobní, která s tím úzce souvisela, protože jeho okolí bylo s tímto děním bezprostředně propojeno. A ty další dvě roviny se nesou v duchu intrik zejména ze strany vědce a kandidáta na senátora Lewise Strausse a výslechů, kterým byl Oppenheimer a jeho nejbližší spolupracovníci, přátelé a rodina v poválečném období v období mccarthismu podrobeni. Osobnost Oppenheimera bezesporu rozdělila a možná i nadále rozděluje lidi na dva tábory. Na ty, kteří ho považují za hrdinu, který díky zkonstruování jaderné bomby ukončil další pokračování druhé světové války a umožnil na delší čas období relativního, a to je nutno zdůraznit, relativního míru, protože různé typy válek pokračovaly a pokračují v podstatě až do dnešních dnů, byť naštěstí ne v rámci celého světa. A pak tu máme druhý tábor, který může Oppenheimera odsuzovat, že aplikaci, resp. svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki zaplatily životem statisíce nevinných lidí, kteří zemřeli buď okamžitě, nebo se postupně "rozkládali" v důsledku radioaktivního ozáření. Ať tak či tak, tento vynález byl přelomový, a ať chceme nebo ne, jednoznačně přispěl k tomu, že skončila druhá světová válka. Herecké výkony byly famózní, Cilian Murphy i Emily Blunt v rolích Oppenheimerových byli skvělí a přesvědčiví a byla to skutečně jedinečná podívaná. Samozřejmě jde o velice náročnou a komplikovanou problematiku, která i po shlédnutí tohoto snímku jistě diváka donutí k zamyšlení a možná i studiu dalších souvislostí, ale musím říct, že snímek je vskutku vynikající a je skvělé, že si k němu nachází cestu fanoušci v podstatě všech věkových kategorií. I když ve snímku vystupuje dle mého názoru až příliš mnoho postav, a divák se v tom může snadno ztratit, myslím si, že i přesto je snímek poměrně srozumitelný a to jak pro laika, tak pro odborníka. Ve filmu je rovněž velmi dobře poukázáno na to, že i když jste svým způsobem jedinečný a geniální, sám nikdy nezmůžete nic. I proto je zapotřebí mít kolem sebe kvalitní kolektiv lidí, s nimiž ty myšlenky a ideály uvedete v život a díky společnému úsilí dojdete (nebo také třeba ne) k úspěšnému cíli. A myslím si, že to byl i případ Oppenheimera. Ačkoliv ve snímku byla řada scén, které ve mě vzbudily silné emoce a které ve mě svým způsobem rezonují ještě teď, zaujala mě zejména scéna v samém závěru, kdy je odtajněn obsah rozhovoru mezi Oppenheimerem a Albertem Einsteinem. Když Einstein předjímá, že Oppenheimer se dočká spravedlnosti, získá si znovu úctu a respekt, kterou si zaslouží, bude mu předána medaile, a všichni mu budou gratulovat a obdivovat ho. Bude to ale jen proto, že z toho sami budou cítit nějaký vlastní prospěch, nějaký vlastní profit. To si myslím, že tahle scéna byla velmi příznačná a dokreslující to, že lidé mají různé charaktery, které se vlivem různých a často kritických událostí mění, a bohužel ne často k tomu lepšímu. Film Oppenheimer hodnotím jako skvělý snímek, a oceňuji jej solidními 80 %. Přejme si jen, aby relativní mír, který zatím ještě máme, nám vydržel, a aby pánové, kteří tak rádi vyhrožují použitím jaderných zbraní, se nejprve zamysleli sami nad sebou a zejména nad tím, co by to znamenalo pro lidstvo, a tedy i pro ně samotné.

Upřímně řečeno mám z tohoto snímku smíšené pocity. Ačkoliv jak název sám napovídá, má být snímek věnován osobnosti Františka Kriegla a jeho statečnému činu, ke kterému se nikdo jiný z intervenovaných představitelů KSČ neodvážil, přišlo mi, že jeho postava byla ve snímku bohužel spíš okrajová a upozaděná a daleko větší pozornost byla věnována triumvirátu Svoboda-Dubček-Husák. Zejména pak postava Husáka mi přišla v tomto případě až příliš protěžovaná, přičemž jeho osobnosti a jeho "kariéře" by spíš slušel samostatný film. Ale nutno dodat, že uvedený triumvirát byl herci ztvárněn výborně, velmi se mi líbil výkon Aloise Švehlíka v roli prezidenta Svobody, Daniela Heribana v roli Dubčeka a nakonec i Adrian Jastraban, ačkoliv dosud v historických snímcích ztvárňoval primárně Dubčeka, tak zde se velmi dobře vypořádal i s rolí Gustava Husáka. Jak však říkám, myslím si, že postavě Františka Kriegla zde bylo věnováno skutečně velmi málo prostoru, jeho osobnost a statečný čin by si jistě zasloužil více pozornosti, ale to už záleží na úhlu pohledu. Ačkoliv na osobnost Františka Kriegla můžeme nahlížet jakkoliv, je potřeba ocenit jeho čin, protože prokázal obrovskou statečnost v době, kdy odvaha v žádném případě nebyla levná, a svým gestem si dokázal zachovat rovnou páteř a svým způsobem odčinit i pochybení, jichž se dopustil v těch předchozích letech rané éry komunismu.  Je smutné, že stále i po těch více než 55 letech od Operace Dunaj náš národ není poučen z historie, a do nejvyšších pater politiky volí lidi, kteří byli oddanými sluhy tohoto zrůdného režimu, schvalovali okupaci a oddaně sloužili socialistické vlasti, A je docela k zamyšlení, že lidé o těchto skutečnostech vůbec nepřemýšlí, a takové lidi volí do nejvyšších ústavních funkcí. Jak by se na tohle František Kriegl asi díval?.... Ačkoliv mě snímek nezaujal tolik, jako epizoda TV filmu z cyklu České století od režiséra Roberta Sedláčka, která byla po všech stránkách srozumitelnější a propracovanější, v žádném případě tento film nehodnotím jako propadák, a dávám mu velmi solidních 60 %.

Skvělý dokument věnovaný vynikajícímu českému herci Jaromíru Hanzlíkovi k jeho významnému životnímu jubileu. Tento medailon je velmi dobře zpracovaný a je to z mého pohledu takové důstojné ohlédnutí za skvělou filmovou a divadelní kariérou p. Hanzlíka. Když se člověk podívá, co všechno Jaromír Hanzlík natočil v televizi, ve filmu a kolik divadelních rolí (nutno podotknout že hlavních) ztvárnil, tak to opravdu musí i nezaujatý divák hluboce smeknout. Kromě divadelních a filmových ukázek jsou zde i postřehy jeho přátel, kolegů i členů rodiny a jsou zde zmapovány nejen stěžejní okamžiky jeho herecké kariéry, ale i momenty z naší historie, které se pochopitelně významně zapsaly i do kulturní branže - viz např. zkoušení Hamleta. Rád sleduji tyto životopisné dokumentární filmy a musím říct, že tento je opravdu velmi kvalitně zpracovaný a je to více než důstojné směrem k tak skvělému herci, kterým Jaromír Hanzlík bezesporu je. Navíc to nejen v mládí byl ohromný sympaťák a i stále i v pokročilejším věku je to velmi noblesní a kultivovaný člověk s jiskrou v oku. Alespoň tak na mě v tomto dokumentu působil. Přeji Jaromíru Hanzlíkovi k významnému životnímu jubileu všechno nejlepší, hlavně pevné zdraví, štěstí, spokojenost, dobrou životní pohodu a ještě mnoho spokojeně prožitých let.

Pokud nic jiného, tak konečně aspoň slušná, kultivovaná debata bez urážek a napadání, tak, jako tomu bylo v podstatě ve všech předchozích případech. Ze všech těch duelů před druhým kolem, tento vypadal asi nejlíp. Ať to dopadne jakkoliv, tak oceňuji, že se oba protikandidáti dnes k sobě chovali vesměs slušně, moc se neosočovali a ten duel svým způsobem byl i konstruktivní. Je to smutné, kolik nenávisti a negativity se vždycky kolem voleb strhne, a přejme si, až tento blázinec v sobotu skončí, ať se zase všechno vrátí do normálních kolejí.

No, co se týče kandidátů, tak letos opravdu žádný zázračný výběr, a zřejmě to bude volba mezi špatným a ještě horším.

Suché a neupřímné.

Krásné a poučné.

Opravdu velmi zdařilé drama, ve kterém excelují Trine Dyrholm v roli Anne, a Gustav Lindh v roli jejího nevlastního syna Gustava. Jedná se zde o téma, které filmaři rozhodně nezpracovávají každý den, a je potřeba říci, že v tomto případě se jedná vskutku o velmi dobrý počin. Není zde v podstatě jediná postava, s níž by divák nějakým způsobem jednoznačně sympatizoval, a nedá se ani přesně říct, kdo je kladná a kdo je záporná postava tohoto příběhu, protože svým způsobem jsou v konečném součtu všichni zúčastnění oběťmi nějaké zrady. Ať už se jedná o Petera, kterého zradí manželka Anne, která naváže poměr s jeho synem, ať se jedná o samotnou Anne, která se stane obětí své vlastní lži, kdy ani pod tlakem nepřizná svou nevěru a intimní vztah s Gustavem, a v neposlední řadě je zde samozřejmě Gustav, který tíhu této situace není schopen ustát a jeho život končí tragicky. Ačkoliv se jedná o velmi závažné téma a smutný příběh, musím říct, že ve mě vyvolal velmi silné emoce, a donutí svým způsobem diváka k zamyšlení, kam až může lidská lehkomyslnost, zrada a intriky v konečném důsledku zajít. Trine Dyrholm v roli Anne byla opravdu vynikající, a kdyby mě sváděla taková krásná a zralá žena, asi bych se také jako Gustav neovládl.... Snímek byl velmi dobý a hodnotím ho na 80 %.