Visitor Q

Teď začínám chápat výlučnost a kultovní status Takashi Miikeho - ten chlap má opravdu svérázný smysl pro humor a nerozpakuje se vydat daleko za hranice. Takže v této komedii máme šikanu, incest, drogy, násilí, ponižování, nekrofilii, prostituci, vraždy a další veselé záležitosti. Vše ale obludně přehnané a nadsazené, až se to stává (černočerně) vtipné; navíc naroubované na klasické hledání štěstí a harmonie jedné úchylácké rodinky. Na palčivé problémy současného Japonska film poukazuje více, než lecjaké vážné drama - někdy je prostě potřeba dostat kamenem po hlavě, aby se člověk probudil. (03.03.2012)

Miike je ďábel. Obzvláště ve srovnání s filmem Happiness of Katakuris je tu vidět jeho génius. Jak dokáže jít (v obou případech naprosto odlišným způsobem) až na dřeň tématu rodinky hledající štěstí. Zároveň zkoumání naprosto vážných sociálních témat (byť to tak na první pohled ale vůbec nevypadá), a přitom naprostá destrukce mezí toho, co se ve filmu "beztrestně" může. (25.06.2007)

Tak jsem dohnal tenhle dlouholetej restík, kterýmu jsem se stále vyhýbal (nebo on mě ...) a vzhledem k tomu, že Kiikeho tvorbu obecně fakt nemusím, tohle jeden z těch hodně lepších kousků. Perfektní postavy, úchylné, byzardní, vtipné, neokoukané, dobré nápady, pár "wtf" scén ... I když mi z počátku trochu trvalo, než jsem si na film "zvykl" a začal ho vychytávat, od poloviny mi naprosto sedl a po scéně ve skleníku nebylo co řešit, to jsem se fakt málem "posral" smíchy ... :-) Má to svoje významy, které se dají vykládat různě a nebo je to čirý nesmysl, každopádně je to dobrá bizardnost, která může sednout i ne příliš extrémnímu publiku ... no i když ... :-) (19.09.2010)

Tak poďme poporiadku - incest s vlastnou dcérou - prostitútkou, na zaplatenie ktorej ale tata nemá dosť peňazí s tým, že dcérenke sľúbi doplatiť chýbajúcu cenu tak, že peniaze dá neskôr mamičke. Mamička závislá na heroíne, tyranizovaná, bitá a slovne urážaná synáčikom. Syn, šikanovaný v škole aj po škole partiou grázlov. Otecko, podvádzajúci mamičku, zároveň nakrúcajúci reportáže o mládeži, pri ktorých je z času na čas análne znásilnený. V mene nakrútenia kvalitnej sociologickej reportáže je však ochotný prekúsnuť kadečo. Napríklad aj absolútne ignorovať tyranizovanie manželky synom, ako aj synove šikanovanie neznesiteľnými faganmi. Príchodom záhadného cudzinca, ktorý problémy rieši šupou šutrom do hlavy, do rodinného domu sa všetko zmení. V tomto film tvorivo nadviazal na Teorému (Teorema, 1968) talianskeho režiséra Piera Paola Pasoliniho. Rodina tak na základe prítomnosti nového príchodzieho má ešte možno šancu na záchranu. V záplave bizarných extrémností a čierno-čierneho humoru sa režisérovi podarilo vytvoriť veľmi svojrázny čudesný, no zároveň zábavný film. Ironizuje v ňom s použitím grotesknej nadsázky, mnohé zvláštne úkazy moderného sveta, ktoré veľa z nás pokladá za normu. (13.09.2020)

Zvrhlý sadismus, nejčernější metafora, nejtvrdší exhibicionismus. Takashi Miike natočil notně jiný film obskurně plující na hranici únosnosti. Diváka nešetří již od prvních záběrů, kde můžeme vidět soulož mezi otcem a dcerou. Absurdní otázky jsou doprovázeny ještě absurdnějším vizuálním ztvárněním. Většina záběrů se odehrává na pomezí sadistického snu. Režisér vypichuje prohnilost individua (potažmo společnosti) na značně atypické rodině, do níž stylizuje úchylné obsese všeho druhu. Každý člen je něčím sužován, vše se točí v začarovaném kruhu. Snímek sice postupem času spěje do jakési pointy, ta je ale natolik mrzká (stejně jako většina děje), že hodnotit něco takového prostě nejde. Očividný příklad toho, že za maskou umění si člověk může vytvořit prakticky cokoliv. (17.02.2004)