Gladiátor

Jelikož nejsem chodící učebnice dějepisu a plete se mi i první a druhá světová válka, (ano stydím se za to, neřvěte na mě =o) tak mi moji radost z jakéhokoliv historického filmu nesrovnalosti nezkazí.. Já se koukám na film jako na tabulku čokolády, netěším se na obal, ale obsah. Na to co mi přinese, a jak se pak budu cítit. :o) A jak se cítím po Gladiátorovi?? Plná :o) Je tam všechno, po čem moje srdce touží. Skvělý hrdina a úžasný záporák. Akční scény, u kterých se pohybujete jako on, aby jste uhnuli ráně. Smutek, který Vás zahltí, jako byste vy přišli o rodinu.. A touha po pomstě je tak veliká, že si nepřejete nic jiného, než aby to už konečně udělal.. K tomu si přidejte úžasnou hudbu Hanse Zimmera a máte z toho dokonalý požitek :o) (31.03.2009)

Klasický historický velkofilm a la Hollywood, jenž s historickými fakty zachází slovy Svatopluka Čecha "jako opilý ponocný se svou halapartnou." Vzdor tomu, že vypočítávat historické omyly, byli bychom tady dva dny, vzdor podivné gradaci snímku a vzdor poněkud dřevěnému titulnímu hrdinovi a nepříliš uvěřitelné romanci s císařskou dcerkou se na to dá dívat celkem s klidem a snad i se zalíbením. Velkou zásluhu na tom má Joaquin Phoenix a to, že za svou hereckou kreaci nedostal Oscara, je jedním z mnoha omylů Akademie. (01.07.2007)

Oslava individuality v nefalšovaném sandálovém velkofilmu pod hlavičkou nezkrotného brita Ridleyho Scotta. Konečně jsem si mohl ozkoušet na vlastní kůži, jak asi před padesáti lety tehdejší diváci nevěřícně zírali na Ben Hura. Obdobně jsem vzhlížel i na Gladiátora. Ridley Scott natočil Biják s velký B aniž by se za to musel jakýmkoliv způsobem stydět. (09.01.2004)

Gladiátor jako film se rozpadá dvou částí: do smrti Marca Aurelia a na první měsíce Commodovy vlády. Zatímco první naznačuje slušný historický pohled na konec éry antoninovské dynastie, druhá, odehrávající se v období, pro něž chybí dostatek věrohodných historických písemných pramenů, postupně na sebe nabírá zátěž hollywoodské filmové neřesti: efekt navenek, který skrývá pokleslý obsah. Je pravda, že mezi špatnými filmy tenhle patří k těm lepším. Ale jako důvod pro nadšení a okouzlení nabízí přece jen poněkud málo. (08.11.2008)

Ridley Scott vzkřísil hollywoodský "hstorický" velkofilm ve vším lesku... ve vší barevnosti, pompéznosti, schematičnosti, patosu, plytkosti. Stvořil dílo, které apeluje na divákovo oko, jakmile se však uchýlí k myšlenkám, připadal jsem si jak na nepovedené hodině "římské státnosti pro začátečníky" (nikdo mi nevymluví, že v jádru je Gladiátor naprostý nonsens). Jakmile se "děje", funguje Scottovo dílo brilantně, během dialogů však sklouzává do typické prázdné užvaněnosti a nebýt toho, jak mistrovsky svá schemátka naplnilo duo Crowe-Phoenix, zůstávalo by po Gladiátorovi sotvaco hodnotného. Ridley Scott mě svým přístupem hrubě zkalamal. Jeho režie je rutinní, profesorsky chladná, snad jen v bitevním sekvencích lze hovořit o svojském přístupu (byť roztřesená ruční kamera a "vynechávání" okének není mistrův vynález). Co mi na tomhle filmu chybí, je skutečný duch... neustále se žvaní o Římu, ale ten bohužel pro kvalitu snímku zůstává skutečně pouhým snem (vyrenderovaným pozadím). Proto dávám přednost ideám Williama Wallace či kapitána Nathana Algrena. Jejich boj má pro mě větší náboj nežli stokrát ohraná pomsta za smrt blízkých. Ridley Scott prostě rozehrál pompézní symfonii podle starých not. Je stejná jako hudba Hanse Zimmera – vzbuzuje žádané emoce, zní mohutně, heroicky... To je koneckonců to, co se od velkofilmu čeká, ne? Jenže já tvrdím, že to očekávané už tu bylo několikrát ztvárněno lépe, byť možná ne tak megalomansky. (02.10.2004)