Blade Runner

(1001) Emocionální zátěž tohoto filmu je pro mě úplně nepochopitelně nepochopitelná. Když by se to všechno slovně popsalo, tak jsou to samé věci, co mám ráda: Sci-fi o konci světa (lidství), láska na nečekaných místech, místnost plná děsivých panenek, vyprázdněné vyprávění, robotická sova, brečící Rutger Hauer, spousta teoretické zábavy. Ale když se na to doopravdy dívám, tak mi nic z toho nedává smysl a vůbec nevím, jestli mě něco z toho má bavit nebo jestli mám někomu snad fandit? Deckard je hloupý znásilňovač a ostatní postavy jsou jenom děsivé panenky v obecné místnosti pozérského světa filmu, nikdo tam není opravdový a většina událostí vypadá jako nacvičená pro kameru a ne že by se doopravdy musela stát, kdyby tento systém postav někdo doopravdy vypustil do světa a nechal je, ať si žijí. Místo brečení v dešti mě tak napadají jenom otázky jako jak se dostal replikant s jednou bouchačkou z úřadu plného agentů? Proč se původ mechanických výrobků určuje psychotestem? Pokud je Země místo, kde zůstává už jenom nemocný lidský odpad, který si nemůže dovolit odletět do "statečného nového světa", proč je vůbec replikantům zakázán pohyb? Ale ne že by mě doopravdy zajímaly odpovědi na tyto otázky. Nezajímají. A finální a možná největší zklamání pro mě bylo, že mě soundtrack s tak dobrou pověstí vůbec nezaujal. (13.10.2017)

„If only you could see what I've seen with your eyes..“ Nadpozemská hudba Vangelise doprovází Marlowa 21.století Harrisona Forda na bolestné, metaforami protkané cestě za sebepoznáním. Na výhradně velká plátna patřící a různými interpretacemi živený Scottův kult je volně inspirován novelou Dicka "Do Androids Dream of Electric Sheep?", nicméně našel jsem si v něm i magický svět zítřků Raye Bradburyho a to nejen v názvu budovy, na jejíž střeše film prostřednictvím replikanta s nejzákladnější touhou žít (úchvatný Hauer) vyvrcholí. Bezesporu jeden z milníků filmového science fiction, který by měl před vypuštěním holubice k nebi vidět každý fanoušek tohoto žánru místo Neapole. Už jen proto, že člověk nikdy neví, jestli nenajde na chodbě přede dveřmi origami jednorožce.. (02.07.2009)

Scifi kult pro opravdové fajnšmekry. Vzpomínám si, když jsem před lety byl na obnovené premiéře BR - Director´s Cut, seděli jsme v kině tři lidé. Vychutnat si tehdy obrazovou krásu BR na velkém plátně byl naprosto jiný zážitek, než oříznutý obraz na TV. Není to lehke pokoukání, není to popcornová zábava. Celý film se line v ambientní náladě, která se musí procítit. A pokud člověk vidí BR s perfektním zvukem, může si pořádně vychutnat mistrovský Vangelisův soundtrack a zachytit různé zvukové vychytávky v některých scénách, jako všelijaké šeptání čí ambientní zvuky, které dokreslují náladu filmu. Ridley Scott stvořil fascinující, temný futuristický svět a i kdyby poté už nenatočil nic jiného, tímhle dílem se zapsal mezi nesmrtelné tvůrce. (26.05.2002)

I po takových letech stále záhada. Sci-fi s noirovým nádechem, která se vyžívá v technické i vizuální ponurosti a bohužel i obrazové bizarnosti. Scott se bojí byť jen malinko rozmáchnout a ukázat nám víc ze světa budoucnosti a místo toho jen nechává pršet na Deckarda a vyprávět relativně obyčejný příběh. Replikantům chybí psychika a na konci pořád nevím, proč by mi jejich osudu a údělu mělo být líto. A chtěl bych také vidět Blade Runnerovo průměrné hodnocení, kdyby ho nenatočil právě Ridley Scott. Možná by i můj názor putoval níže, protože díky jeho příjemným vizuálům a hlavně výbornému cynickému Fordovi na podkladu úžasného soundtracku to nakonec nebylo takové zklamání, jak jsem se zprvu mračil. Tuny dešťových kapek, saxofonové melodie a Vangelisova pohádková hudba zůstávají v divákově mysli dlouho. (06.04.2007)

Je až na škodu, že si tolik uživatelů všímá pouze jednoho dialogu, který je natolik mimo mísu, že prostě musí nést něco filozofického a transcendentálního, a odmítají film vnímat jako celek. Vlastně je zvláštní, že zatímco na filozofii a přesahu Matrixu se shodnou masy diváků, tak Blade Runner osciluje mezi jednoduchou báchorkou a komplexní filozofickou statí. Tam, kde bratři Wachowští servírují filozofii v krabicích popcornu a filozofická moudra vtloukají do diváků těmi nejlacinějšími prostředky, tak Ridley Scott si postačí s pouhými náznaky a nekonečnou dvojsečností. Blade Runner má totiž dost daleko k typickým Fordovským hrdinům (na Hana Sola i Indyho rovnou zapomeňte), ale naopak se blíží k poetice Cronenberga či Lynche. Tady už vůbec nejde o noirovku či prosťoučký příběh, tenhle film vypráví o našem vztahu k Bohu a docela přesně vystihuje naši současnou společnost. V tom je Blade Runner neskutečně působivý a nepotřebuje k tomu ani neustálou hru světla a stínu či poctu niorovému filmu. Tohle je tak trochu jiné sci-fi. (13.09.2012)