New York, New York

Az na tu jednu pisnicku jsem neznala nic a asi i proto, ze nemam rada jazz, tomu jednu hvezdu ubiram. Dala bych tri, protoze stejne film nemel stavu, akorat super Roberta De Niro, kterej az podezrele presvedcive ztvarnil "top pain in the ass"...:). Navic na docela osklivou Lizu se skoro nedalo divat, at zpivala jakkoli, a jeji postava byla (krome zaverecnyho rozhodnuti) hloupa husicka, ktera mohla bejt v zivote o moc stastnejsi. Mozna prave proto dostala tu roli Liza, nevim. (01.08.2012)

Těžce nezvládnutý Scorseseho ústřel, kterého zachraňuje paradoxně jeho nekoherentnost, díky které se skutečně nedá odhadnout o čem bude další scéna, jak bude vystavěná a čí hledisko zrovna přejme. Tak alespoň okusíme situaci Minnelliny postavy, kdy prakticky nikdy nevíme, zdali nás někdo pohladí nebo nám jednu vrazí. Stříhat tenhle film musel být také dobrý večírek. Krom toho, že některé záběry na sebe moc nenavazují (sklenička v ruce/sklenička na stole), tak scény jsou k sobě lepeny bez jakéhokoli tonálního pojiva. Ikonické stylizované záběry teskně hrajícího saxofonisty na střeše nočního New Yorku sousedí s uřvanými, syrovými hádkami, často improvizovanými do úplného rozmělnění. Není divu, že Lisa Minelli téměř v každé scéně vypadá jakoby do ní byla nečekaně právě teleportovaná (mimo to, že připomíná oživlou postavičku z Looney Tunes). "Tohle je Tina a Deanna, seznamte se." "Pýčo, tohle je stopětapadesátá minuta filmu, seznam se. Proč nám představuješ nový postavy?!" Na milost tohle nakonec beru, protože, přesto že vypráví o hrozivých, příšerných věcech (jazz a muzikál), tak mě oproti očekávání neuspal, protože mozek vyhodnotil, že zdejší vyprávění má přibližně podobnou stabilitu jako horečnatý sen, takže se nemusí vyčerpávat usínáním. (16.09.2023)

Bylo to jako splněný sen. Už jen to vidět film dvojice Scorsese & De Niro v kině stálo za to, jakožto ročník devadesát bych normálně v Čechách na jejich poslední film Casino mohla zajít v pěti letech. Což, jak jistě uznáte, byla doba, kdy mě víc zajímal večerníček než brilantní gangsterka pod vedením jednoho z nejschopnějších režisérů americké historie. Dnes je tomu obráceně, jen ty De Nirovy filmy pod Martyho vedením v kině chybí. Uvedení, pro mě posledního neviděného, kousku této dvojice na festivalu ve Varech jsem tedy vítala s nadšením a fenomenální pocit umocnil ještě okamžik, kdy se na podium postavil sám De Niro, aby nám na úvod řekl pár slov. A po tomhle prostě už žádný film nemohl být špatný, prostě nemohl. Možná jsem tedy v hodnocení tohoto snímku hodně neobjektivní, ale i když mě čas od času napadlo, že by Scorsese mohl některé scény ukončit dřív, jsem nadšená. A to se místo mnou očekávané gangsterky dostavila jakási směs muzikálu, dramatu, komedie a romantiky. Jenže zase, jak se mi takový film může nelíbit, když jazz miluju, drama jakbysmet, Bobby neuvěřitelně vtipný šílenec a k tomu mu to zatraceně sekne a charismatu má na rozdávání? Scorsese & De Niro jsou pro mě jednoduše vždy sázkou na jistotu. Takže děkuju za všechny ty krásné filmy a děkuju i za mou oblíbenou hitovku New York, New York, která vznikla pro tenhle film a kterou později Frank Sinatra proslavil. Poznámka: Závěrečná scéna, kde kamera zabírá mokré ulice New Yorku a De Nirovy nohy, je pro mě jeden z nejlépe natočených filmových konců ever. (06.07.2008)

Scorceseho typický hrdina v podání výborného Roberta De Nira daný do kontrastu s jemnou duší, jakou je neméně výborná Liza Minnelli, pro kterou je tato role hned po Kabaretu nejvýznamější. Zpočátku jsem se bál té muzikálové části, ale byl jsem spokojen, většina filmu probíhá normálně, byť za téměř neustálého doprovodu jazzu(což nebylo na škodu) a až v konečné části film zabrousí do klasické muzikálové formy. Z muzikálových čísel mě nejvíc dostala titulní skladba New York, New York(která je ostatně v podání Franka Sinatry klasikou). Nebýt možná až zbytečně dlouhé stopáže, hodnotil bych výš, takhle to jsou pěkné 4*. (06.02.2008)

Povedal by som, že Letec (2004) z New York New York čerpá mnoho. Napríklad dynamiku, spôsob ostrakizovania hlavnej postavy a jeho perfekcionistického sebazaprenia po základných a materiálnych potrebách. Inak je ale silne nezávislý feelingovo, a to hlavne, nízkorozpočtovo ladený, čím vzdáva hold žánru a dejinám kinematografie (a ukazuje, akú znamenitú vášeň u autora umenie vzbudzuje). Nabáda na to, s akým zanietením a odovzdaním svojho maxima sa dá dosiahnuť kvalitný osobnostný profil vychádzajúci z auto-biografických prvkov bez nutkajúceho prikrášľovania a so silnou dávkou mrazivej irónie. Priebeh filmu až vedecky stupňuje únavu života a zabehnutie významovosti zabehnutých stereotypov a detronizáciu stúpajúcej slávy na postupný duchovný rozklad. Hudobné čísla sú precítené a pôsobia medzi spomínaných konfliktami ako akási nárazníková zóna, ktorou sa čiastočne darí problémy hasiť a naopak, vyostrovať. V celku príjemné prekvapenie pre milovníkov režisérovej tvorby a úctyhodným nenápadným prierezom medzi jeho dvoma najslávnejšími filmami. (12.03.2016)