Duchovia Inisherinu

Martin McDonagh opět přišel s velmi dobře napsanými postavami a jejich ještě lepšími dialogy. Výborné herecké obsazení (čímž nemyslím jen čtyři nejdůležitější postavy) využilo jejich potenciál na maximum. Jen mi tentokrát přišlo, že závěr filmu nedostál nastaveným očekáváním (dokonce jsem přesně tipnul, která postava zemře, protože takhle to v podobných filmech chodí). (02.02.2023)

Tak to máme na střídačku. Zatímco V Bruggách jsem opěvoval, Sedm psychopatů mě docela dost minulo, abych byl následně unešený z originálního příběhu pojednávajícím o Třech billboardech kousek za Ebbingem. A teď zase sešup dolů. Ostatně i v jednom zapadákově Frances McDormand vyřešila problém (ale tehdy problémem opravdu byl) svérázným způsobem, který zařídil pestré události následujících dní. Bylo to vyzrálé, vypointované, výtečně zahrané. Víly z Inisherinu splňují bohužel asi jen to poslední. Režisér a scénárista Martin McDonagh znovu oslovil osvědčené duo Colin Farrell a Brendan Gleeson, poslal je na zapadlý irský ostrov a vymyslel komorní příběh o rozpadu jednoho letitého přátelství. První desítky minut jsou moc fajn. Pár let po první světové válce, větrné Irsko, kamenité cesty, které vedou k pintě piva, u kterého se scházejí lidé, kteří se znají celý život. Málomluvný a přemýšlivý milovník hudby a umění vůbec i ukecaný a dobrosrdečný prosťáček, který si kromě sestry rozumí i se svým domácím mazlíčkem – oslicí. První druhému naznačí, že čas plyne zatraceně rychle a on nehodlá zbytek života strávit u prostých řečí nad sklenkou whisky. Kamarád mu přitom nic neudělal, nijak se ho nedotkl. Prostě to tak cítí. A to tak silně, že klidně přistoupí k sebemrzačení (přitom právě díky prstům vůbec může tvořit). Komické i smutné. A divácky nejméně vděčný McDonaghův film. Kdo neuteče, ten se zblázní. Dialogy jsou solidně zapracované do (nepříliš dějového) příběhu, ale ten se začne sypat. Beznaděj, zoufalství, pýcha a činy, které nelze vzít zpátky. Zraněné ego si představuju jinak. Že jde o tvrdohlavé Iry, mě těžko uspokojí. Otázky podobenství, že na pevnině probíhá občanská válka a oni stejně absurdními boji na izolovaném ostrově ničí sami sebe, mě také neuspokojují. Hloubce činů obou hrdinů jsem prostě nevěřil, jejich kroky byly až příliš svérázné a divné. I vedlejší postavy nakonec neuspokojí: jedna zmizí na pevninu, ale ač sečtělá, divák si k ní nevytvoří hlubší vztah, další zemře, ale ve výsledku je to to samé. A klání o největšího idiota na ostrově nakonec nemá vítěze. (30.12.2022)

"Už tě nemám rád. Přestaň dolejzat!" Please, be careful... V komentáři překáží irské balvany a na stezkách se povalují stesky a nespokojené SPOILERY. Na ostrově, kde málem (!) chcípl pes a nudou pochcípaly i lišky, dávající dobrou noc, tam žít nechcete. Natož dožívat. Není tam nic. Žádné památky, kanály ani labutě jako V Bruggách. Žádné láskyplné vztahy. Jen pusté rozpolíčkované pláně a tři prdele kamenných zídek, navršené ze zrzavých, tvrdohlavých balvanů, kteří nechápou definitivnost vyřčeného "Už tě nemám rád". Místo hrachu na zeď házejí prsty na domovní dveře a vůbec je nezajímá, co na to řekne jejich pes nebo jejich housle. Jsou nevzdělaní, divní a nevidí si do huby: "A bude mi jedno, jestli budeš uvnitř, nebudu to kontrolovat..." versus "Kvit bychom si byli, jen kdybys zůstal uvnitř." Divné mají i mentály, viz konvicí mlácený a otcem zneužívaný Dominic, zamilovaný úplně mimo svou intelektuální ligu. Prosťáček s krutě upřímnými hláškami. "Nechtěli byste zjistit, jestli s tím uříznutím Colm neblafuje?"  To napadlo i mě, ale neřekl jsem to nahlas, abych před manželkou nebyl za cynika. A co zvířata na Inisherinu? Taky divná. Přítulné, leč prstožravé oslice a psi s nekonzistentním chováním. Viz geniální intuice, kdy pes vzal nebezpečný prstokráječ do tlamy a tahal ho pryč, vs. lhostejnost téhož čokla, v klidu odjíždějícího na voze od páníčka v hořícím baráku! No nic. S výtkami končím a na McDonaghovu opuštěnou zídku přidávám... čtyři meditativní kameny. Taky divné. (06.01.2023)

Ten typ filmu, ktorému rozumiete, prečo je kvalitný a núti vás premýšľať o dôležitých témach (a vytvorených paradoxoch v správaní ľudí), ale napriek tomu vám nesadne do nôty. Možno je to tým, že medzi týmito ľuďmi by som nechcel nielenže žiť, ale ani tú pintu piva by som nemal chuť si s nimi dať. A ak by si chcel niekto ku mne z nich sadnúť, tak by som si odsadol na terasu a zakázal im sa so mnou baviť. A určite by som im nedával ultimátum ohľadom sebamrzačenia. Naopak si viem predstaviť, že by som v tejto krásnej krajine žil, ale stránil by som sa jej obyvateľov. Dnes by ale v tej krčme aj tak boli všetci na mobile. Víly budú musieť vo mne ešte dozrieť, zatiaľ 70%. (26.01.2023)

Ten film je bez konca. Hoci... ak sa naozaj budeme snažiť tak na konci skôr nájdeme podobenstvo. McDonagh možno nenatočil film, ako je V Bruggách alebo Tri billboardy, ale určite sa nejedná o nejakú zlomyseľnosť z jeho strany. Skrátka si Víly z Inisherinu vyžadujú čítať medzi riadkami. Nie sú tak zábavné, ako jeho predchádzajúce snímky, hoci humor ( aj krásny aj absurdný) tu je. Stojaci na charakteroch a na malých drámach je ten film takmer dokonalý. Vťahujúci, hypnotizujúci a v zásade neustále pohrávajúci si s divákom a jeho očakávaniami. O čo tam dopekla ide? Jedna absurdita strieda druhú, do toho príde hlúpe myslenie malých ľudí ( ďaleko od vojny a od všetkého) a túžba ( možno?) sa vymaniť z toho v čom žijú. U niektorých to ide, u niektorých nie. Väzni svojich myšlienok, ktoré sú častokrát obmedzené. Kritické? Určite áno? Smutné? Tiež. A zároveň tam zostáva akýsi pocit, ktorý mi film dlho nesprostredkoval. Akási fascinácia bizarnou jednoduchosťou. Farrell, Gleeson, Condon aj Keoghan perfektní. Takmer dokonalý zážitok. Uvidím, ako to ešte bude vo mne doznievať. (25.12.2022)