Kundun - Život dalajlámu

Klidny, mirumilovny a meditativni film, ktery Martin Scorsese zvladnul velmi dobre i presto ze je v podvedomi sirsi verejnosti znam spise naprosto opacnym tipem filmu. Film je krasne nasniman v uzasne krajine a jeho vyprava je jednoduse excelentni. Film mi pripomina svym stylem podobny snimek a to sice Bertolucciho Posledniho cisare, ktery vsak vznikl o deset let drive a je nemene skvelym zachycenim politcko-nabozenskych faktu dob minulych, ktere se odehravali pro nas v naprosto odlisnem kulturne-historickem prostredi vzdaleneho vychodu. Z obou filmu cpi krasna vune dalek, ale zaroven trpka horkost nad nepochopitelnosti zvule cinskeho rezimu, ktera donutila Dalajlamu odejit ze sve vlasti do exilu, kde je do soucasnosti. Budiz tedy tento film pro mnohe poucnym a obohacujim stejne jakym je pro me. (20.12.2007)

Mám rád životopisné filmy. A tento je velmi dobrý, na nic si nehraje a ukazuje dalajlámu jako člověka. Člověka, který občas pochybuje, že je správně na svém místě. A taky ukazuje, to co všichni vědí, jakou politiku Čína v této oblasti praktikuje. A není divu, že se jednotlivým stranám nelíbil. Mě se líbil. Ale Poslední císař byl lepší. (20.08.2008)

Kundun je... náročný. Dvouhodinová konverzačka, která tak trochu klouže po povrchu (jak pokud jde o výchovu převtěleného Buddhy, tak tibetskou filozofii jako takovou), listuje prvními 24 lety Dalajlámy jako by se v Himaláji nechumelilo a v podstatě variuje jen tři typy scén: Dalajláma jako svatý muž, Dalajláma jako chytrý, ale trochu přecitlivělý a značně naivní dítě/mladík, a Dalajláma tvrdošíjně odmítající opustit Tibet. Scorsese z toho naštěstí vyrežíroval maximum a za pomoci Glasse a Deakinse, kterého v roce 1997 akademie opět oloupila o Oscara, předkládá Západu pravděpodobně velmi věrohodnou představu o tom, jak to v Tibetu v první polovině 20. století vypadalo. Minimálně to věrohodně působí, však s filmaři spolupracovala celá Dalajrodina včetně Jeho svatosti! Takže jsem to viděl poprvé a dost možná naposledy a párkrát jsem si zívnul, ale jsem rád, že jsem tento výšlap do Tibetu mohl prožít. PS: Jestli je to s výchovou Dalajlámy tak, jak ukázali ve filmu, jedná se o mnohem humanističtějí přístup, než jaký jsem čekal. Myslel jsem, že tříleté děcko prostě seberou rodičům, zavřou do kláštera a hustí do něho mantry, filozofii a politiku, dokud mu nevymijí mozek nebo se z toho nezcvokne. Ale zjevně jsem byl úplně mimo a jedná se v podstatě o tradiční, byť trochu obřadnější, výchovu budoucího panovníka, jaké se v monarchiích a autokraciích praktikují odedávna. Bravo, Tibete, hned jsi mi sympatičtější! (12.04.2018)

Tak dobrý nástup, ale postupem času velké rozčarování, korunované neuvěřitelným utrpením čtrnástého dalajlémy při útěku do Indie. Jel na koni a byl hotový, ostatní šli pěšky a byli plni energie. Ukazování velkých gest a hlubokomyslných proslovů, snad jen tibetské reálie mě potěšili, ale jsou vykresleny podle pravdy, nebo jsou smyšlené? Čtrnáctý dalajláma byl malé rozmazlené dítě a pak velmi nerozhodný mládenec, který nebyl shopen v pravý čas udělat správné a účinné rozhodnutí rozhodnutí. Ani dobré, ani špatné, zkrátka žádné. Má pak takový národ šanci na přežití? Proč je zdůrazňováno utrpení člověka, který nikdy netrpěl, jen se nedokázal pro nic rozhodnout a nakonec byl donucen k exilu, ale k tomu spíš byl dotlačen. Nečinnost versus násilí a okupace nemá šanci na žádný úspěch a ani schovívavost. (24.06.2009)

Příběhy z dalekých zemí a kultur jsou pro našince zajímavé už jen svým prostředím a odlišnými podmínkami živobytí. Kundun je příběhem čtrnáctého Dalajlámy, jehož život sledujeme od útlého dětství. Tvůrci dobře zachytili zejména těžkost odchodu od ideálů, pro které už Tibet pod nátlakem komunistické Číny nemůže existovat, jinak je bohužel film trochu rozvláčný a emocionálně mělký. Dobře se na něj kouká, Tibet je nádherná země a kameraman odvedl svou práci skvěle (nominace na Oscara), totéž lze říct i o hudbě a kostýmech, ale nějakého hlubokého prožitku jsem se i přes duchovně založený svět tibeťanů nedočkal... (23.03.2008)