Kundun - Život dalajlámu

Ještě štěstí, že tento, pro mě, potenciálně nepříliš zajímavý příběh si vzal na paškál mistr Scorsese a udělal z něj o třídu lepší zážitek. Pěkná kamera, okouzlující výprava do tibetských scénerií a velmi citlivě a vkusně zvolená hudba - to je jen začátek, Scorsese Kundunovi vtiskl něco neurčitého ze svého rukopisu. Objevování Dalajlámy tak působí až magicky, jeho vzestup velkolepě a život + způsob vlády jaksi správně a čistě. A tak to má být... Přesto nemohu opomenout jistou zdlouhavost a pro mě osobně i ne zcela dravou záživnost. Vidět jednou a dost. 7/10 (12.10.2008)

Tento snímek je z kategorie filmů "na jedno téma různý pohled". Mám tím na mysli srovnání Kunduna se Sedmi lety v Tibetu. Oba dva silné a přesto se mi Kundun dostal hlouběji pod kůži. Možná je to dáno i minimalistickou hudbou Philipa Glasse, která z filmu činí nejen filmový, ale i hudební zážitek; snad i tím, že mu nevévodí, ale cyklicky podtrhuje jednotlivé scény. Tak jako se opakuje běh žití, tak se opakují i minimalistické tóny Glassovy hudby. Možná i proto mi krásně souzněla s buddhistickým poselstvím celého snímku. (11.07.2010)

Nejvíc na mě zapůsobila hudba! Z té jsem měla největší zážitek a nejsem si jistá, jestli to není na film trochu málo? Pro mě to byl dobrý film, protože já jsem o této historii Tibetu nevěděla a nevěděla jsem ani, že Dalajláma se nemohl do Tibetu vrátit. Ale hlavní představitel mě trochu zklamal. Umím si představit, jaké emoce z toho mohly jít, ale bylo to trochu suchý. (03.03.2013)

Scorsese by se měl na tento typ filmů jednou provždy vysrat a zakotvit to čistě mezi mafiány. Opět nesmírně zdlouhavé a těžce nezajímavé pojetí. Oceňuji, že se člověk prostřednictví filmu seznámí blíže s tradicemi Tibetu a jejich pohledem na svět, a to do doby dokud průmyslová Čína nezaznamenala jejich vědeckou zaostalost a neudělala si z Tibetu svoji děvku. Opravdu smutný osud jedné nesmírně zajímavé země. Film je bohužel zajímavý výhradně z historického hlediska. Koukat se dvě hodiny jak se páni poklonkují vyvolenému dítěti nebyl zrovna vrchol zajímavosti. S buddhismem sympatizuji, s Dalajlámou bych neměl problém zajít na pivo, ale tento film mě tedy dvakrát nenadchnul. (19.08.2018)

Tak, ako sa u niekoho vytvorili spojenia Japonsko-Hirohito, Čína-Mao, Kambodža-Pol Pot atď., tak sa u mňa vytvorilo spojenie Scorcese-dlhočizné filmy. Nepopieram, že sú medzi nimi aj vynikajúce, ale všetky sú dlhšie, než aké mohli byť, mať tak poruke nožničky. Kundun mi naopak pripadal krátky a svedčal by mu názov Mladosť Dalajlámu. V neúmernej dĺžke sa zaoberal pomerne krátkym obdobím Dalajlámovho života. Tým sa vytvoril priestor pre nábožensko-etnografický obrázok Tibetu, niečo, čo by som bez Dalajlámu vnímal ako produkt National Geographics. Prednedávnom som videl film o apologétovi nenásilia - Gándhím. Dalajláma mi vyznel skôr ako apologét nerozhodnosti. Bol a je symbolom Tibetu, ale jeho reálna politická sila spočíva v tom, že ho vždy niekam pozvú, ak chcú nasrať Číňanov. A ako sa Tibeťanom žije desiatky rokov po Dalajlámovom exile, to sa z tohto filmu nedozvieme. (23.05.2018)