Kundun - Život dalajlámu

Tak dobrý nástup, ale postupem času velké rozčarování, korunované neuvěřitelným utrpením čtrnástého dalajlémy při útěku do Indie. Jel na koni a byl hotový, ostatní šli pěšky a byli plni energie. Ukazování velkých gest a hlubokomyslných proslovů, snad jen tibetské reálie mě potěšili, ale jsou vykresleny podle pravdy, nebo jsou smyšlené? Čtrnáctý dalajláma byl malé rozmazlené dítě a pak velmi nerozhodný mládenec, který nebyl shopen v pravý čas udělat správné a účinné rozhodnutí rozhodnutí. Ani dobré, ani špatné, zkrátka žádné. Má pak takový národ šanci na přežití? Proč je zdůrazňováno utrpení člověka, který nikdy netrpěl, jen se nedokázal pro nic rozhodnout a nakonec byl donucen k exilu, ale k tomu spíš byl dotlačen. Nečinnost versus násilí a okupace nemá šanci na žádný úspěch a ani schovívavost. (24.06.2009)

Film o vnitřní i vnější izolaci (člověka/národa), čistých ideálech i naivitě a o plynutí času, kdy se akt agrese jeví dříve či později jako nevyhnutelný. Těžko lze postavě Dalajlámy vyčítat pasivitu, která vlastně vychází z podstaty jeho vlastní existence tibetského duchovního vůdce. Výjimečná kamera Rogera Deakinse a hudba Philipa Glasse. (08.09.2014)

Nepopsatelné, magické, úžasné. Čekal jsem, že se mi tento Scorseseho snímek bude líbit, ale absolutně jsem nečekal, že mě svým pojetím a vyzněním doslova smete. Omračující a dechberoucí podívaná, ale zároveň je to natočeno velmi úsporně. V tom tkví síla tohoto životopisného filmu o 14. dalajlámovi. Hodně pomáhá geniální kamera Rogera Deakinse, výprava Danta Ferrettiho a hlavně duchovně přesahující hudba Philipa Glasse. Měl jsem v očích smutek po celou druhou polovinu. Třeba scéna, SPOILER ve které Mao Ce-tung řekne dalajlámovi, že jeho matka byla buddhistka a jedním dechem dodá, že náboženství je jed. KONEC SPOILERU To jsem cítil absolutní bezmoc. Závěr tuto bezmoc jenom korunuje. Krásný a velmi smutný film, který si zasluhuje mnohem větší pozornost, než jaká je mu momentálně věnována. Annaudových Sedm let v Tibetu (1997) se na Kunduna vůbec nechytá. (29.09.2013)

Kundun se v tomhle případě stal ztělesněním nudy než Buddhy. Styl zvolený Scorsesem je pojat jako velkolepý film se silným důrazem kladeným na vizuální stránku filmu. Kamera uzpůsobená širokému plátnu dokáže vykouzlit nejeden pěkný a působivý záběr na Tibet a jeho obyvatele. Ale tady končí veškeré klady filmu nasnímaného v polodokumentárním stylu. K autentickému zážitku sice pomáhá neznámé herecké obsazení, ale současně v přepálené stopáži se ztrácí v různých variacích na exotické prostředí, které nabídne záběry z mnoha časových úseků běžného dne jednoho vládce. Když připočtu k záporům i můj nezájem o tyto náboženské kultury, vychází mně z toho hezky nasnímaný film, ve kterém se skoro nic neděje. Kvality mistra Scorseseho přišly vniveč. 40% (10.06.2012)

Scorsese by se měl na tento typ filmů jednou provždy vysrat a zakotvit to čistě mezi mafiány. Opět nesmírně zdlouhavé a těžce nezajímavé pojetí. Oceňuji, že se člověk prostřednictví filmu seznámí blíže s tradicemi Tibetu a jejich pohledem na svět, a to do doby dokud průmyslová Čína nezaznamenala jejich vědeckou zaostalost a neudělala si z Tibetu svoji děvku. Opravdu smutný osud jedné nesmírně zajímavé země. Film je bohužel zajímavý výhradně z historického hlediska. Koukat se dvě hodiny jak se páni poklonkují vyvolenému dítěti nebyl zrovna vrchol zajímavosti. S buddhismem sympatizuji, s Dalajlámou bych neměl problém zajít na pivo, ale tento film mě tedy dvakrát nenadchnul. (19.08.2018)