Vek nevinnosti

The Age of Innocence se odehrává v 70. letech 19. století a je jedno, zdali je to v roce 1872 nebo 1878, koneckonců vně svět neustálých bálů, recepcí a soukromých audiencí se dostaneme zřídkakdy. Důležité je zde ono prostředí americké smetánky sestavené z přísné a komplikované sady etických a morálních pravidel zaštítěných fetišistickou obsesí po rituálech, odznacích a drobných individuálních výstřelcích v rámci obecné uniformní svázanosti. Scorsese pak stejně jako ve svých mafiánských opusech není schopen zapřít obdiv vůči tomuto světu, jakkoli samozřejmě vidí jeho pokrytectví, absurditu a inferentní zlo v něm obsažené (koneckonců film popsal jako to nejnásilnější, co kdy natočil, jakkoli zde není ani jeden náznak fyzické konfrontace). [SPOILER] Vyvrcholením této duality je to, jak svázaný morální řád dané společenské vrstvy protagonistovi znemožní získat to, po čem nejvíce touží (Ellen), ale zároveň ho donutí k tomu, aby splnil svoji pozici, tedy našel štěstí v tom být dobrým manželem a hrdým otcem. V obou případech by si vybral stejně špatně jako dobře a litoval by, že nenásledoval ten onen druhý cíl. Pravidla vyšší společnosti mu tuto možnost výběru prakticky znemožnila a on si ji tak nemusí vyčítat. Jen si tak fatalisticky melancholičtit. Koneckonců možnosti výběru toho, co chce následovat, se vyhl již dříve ve scéně, kdy nechal za sebe rozhodnout náhodu, tedy to, že se k Ellen na břehu moře vydá pouze pokud se k němu otočí dříve než propluje loď kolem majáku. PS: pochopitelná spojitost mezi intrikařením rodinných klanů v 19. stoletím a různými upířími ságami pak ve filmu nabízí vtipné povědomé momenty. Za mě zejména ten, kdy po debaklu s pořádáním uvítacího bálu pro Ellen se vydá její hostitelský rod orodovat k dvojici, svojí funkcí nápadně připomínající Inkvizici v upírské sérii Noční hlídka. (09.10.2023)

Málokedy sa mi stane, že ma v kostýmovkách alebo všeobecne vo filmoch herecký casting nepríjemne omráči. Titulný plagát bol ukazovateľom dojemnej melodrámy, ktorá sa nevyhne citovým nátlakom na diváka, no v skutočnosti som sa plná očakávaní dočkala iba mdlej a nevýraznej americkej jednohubky, ktorú práve zúčastnení (inak skvelí) Day-Lewis a Pfeiffer nemilosrdne poslali ku dnu. Dôvod? Medzi tak ,,zamilovanou" dvojicou - o čom sa nás Scorsese snaží presvedčiť všetkými možnými metódami - to absolútne neiskrí, v podstate ma nadchla iba vždy sladká Winona Rider, ktorá si ma získala už v gotickom Draculovi. Neberiem Scorsesemu, že je majstrom napätia, strachu, depresie či prepracovaných scenárov, ale na krehkú romantiku nemá, pričom kostýmy a hudba sú zrejme jedinými pozitívami tohto ,,srdcervúceho dojáku". (05.04.2010)

na Scorseseho velmi netypický film, u něhož jsem skoro celou dobu čekal na nějaký zajímavý dějový zvrat, který by zdání spořádaného kostýmního dramatu rozmetal na cucky. Bohužel se nic takového nestalo a já musel skoro dvě a půl hodiny sledovat sice výborně natočený i zahraný (mé utrpení nebylo zas tak velké:), avšak pro mě stále poněkud nezáživný romantický příběh, který jako by vypadl z červené knihovny. (10.07.2008)

Věk nevinnosti je jednak milostným příběhem následujícím tradici tragických lásek nenaplněných kvůli striktním pravidlům soubobé společnosti, překážka ve vztahu dvou lidí už však nemá fyzickou povahu jako majetek nebo ostří meče, ale „pouze“ morální - odsouzení ze strany společnosti, pohledy skrz prsty, šepot probíhající za zády... ukazuje se však, že i tato podpovrchová moc je stejně silná. Především je však portrétem své doby a místa, aristokratické vrstvy Nového světa (který je kopií toho starého, jak sarkasticky praví jedna z postav) druhé poloviny 19. století. Nejde o příliš příběhově orientovaný snímek (i jednotlivé charaktery jsou spíše archetypy, na nichž systém vyjevuje svou povahu), prim hraje onen výsek společnosti se svými pravidly, zvyky, sociálními vazbami, a značnou romantikou - žel asi jen pro určitou cílovou skupinu. A převážně v tom tedy záleží, zda se do něj divák dokáže ponořit a naplno si užít jeho bohatství. Kažopádně jde o film kromobyčejně krásný. Dle Oscara Wildea žijícího v téže době by se měl člověk snažit vytvořit umělecké dílo i ze svého života; hlavní hrdinové jdou sice proti duchu jeho náhledu na svět, z těsných konvencí se vymanit nedokáží, přesto umělecké dílo vytvořili jaksi sekundárně. Krása estetického charakteru přetéká z každého záběru – jednak z objektů v nich obsažených (kostýmy, výzdoba interiérů a obzvlášť přenádherná Winona Ryder), ale i ze způsobu, jakým jsou nasnímány. Zajímavým vypravěčským prvkem je absence vnitřních monologů postav, na jejichž postoje můžeme usuzovat toliko z vnějších projevů. Veškeré dění komentuje vypravěč (malinko ironický hlas doby), ale herci na jevišti zůstávají zticha; své skutečné myšlenky a pocity skrývají před divákem stejně jako před svými bližními. Často si tak nemůžeme být úplně jisti jejich aktuálním postojem (což občas ústí v jistá překvapení), ale indicií je dost na to, abych jejich motivům plně věřil a mohl se psychologické propracovanosti Scorseseho díla obdivovat. Ač – v duchu soudobé etikety – plátno nepřetéká emocemi, právě naopak, na mé straně se je filmu povedlo vyvolat mnohokrát, a potvrzuje tak tezi, že silná odezva se buduje nejlépe nepoužitím explicitně silných výrazových prostředků. Tento Scorseseho výtvor u mne s přehledem překonává jeho výrazně lépe hodnocené portréty moderní smetánky (Mafiáni, Casino) i sociálně ne zcela konformních jedinců (Zuřící býk, Taxikář); jen škoda, že ty dvě a čtvrt hodiny uběhly tak rychle... (07.04.2008)

Většina masochistů by si vybrala jako mučící nástroj waterboarding, já volím Věk nevinnosti. U něj Vám připadne každá minuta jako nekončící věčnost. Celý film mi připadl jako prodloužená verze Satanského tanga od Bély Tarra (a to už chce trochu umu). Jako nástroj k umučení 5*, pokud jde o filmový zážitek, stěží dosáhne na 3*, řečí procent 52%. (06.01.2014)