Hořká rýže

Film Riso amaro od Giuseppeho De Santisa skúma rozmanité dimenzie ženskosti, vykresľujúc ženy ako centrálne protagonistky. Aj keď sa príbeh občas pohybuje v rámci patriarchálnych schém, sila a autorita ženských postáv sa nikdy nestráca. Marcova rétorika o jednote pracujúcej triedy naznačuje hlboké politické presvedčenie, ktoré sa však ukáže byť povrchné a krehké. Walter skončí ako sebecká postava, ktorá sa skrýva za Francescou pred políciou, čo ho odhaľuje ako nedôstojného partnera pre Silvanu s jej intenzívnou vášňou a ambíciami. V tomto filme sú ženy nositeľkami osudových rozhodnutí. Marco sa ukazuje ako postava obmedzená strachom z rizika a ukrytá za maskou falošného idealizmu. Francesca je však tým, kto ho inšpiruje k akcii svojou odvahou a rozhodovacou silou, pričom on sa obmedzuje len na jej nasledovanie. Muži sú zväčša zbytoční, prípadne ich prítomnosť má devastujúce následky. Silvanina samovražda, tragický akt sebauvedomenia, potvrdzuje dôležitosť žien pre seba navzájom a zároveň zobrazuje deštruktívnu moc mužskej túžby po dôležitosti. (02.08.2023)

Mistrovské dílo italského neorealismu. De Santis zakombinovává ve svém melodramatu i několik žánrů navíc - dokument, je viděl i odlesk westernu v osobních soubojích a třídních rozdílech. Po svém uvedení dostával diváky do varu záběry na ženy lopotící se na rýžových polích, ropzálené sluncem a poodhalujícími sukněmi, které byly jinde tak nápadně ukazovány, jak už zde bylo řečeno tehdy 19-ti letá Silvana je měla opravdu dlouhé.Přes noc se ní a z režiséra staly legendy. Film i po 60 letech neztratil nic ze svého lesku a strhující podívaná je to od první do poslední minuty. (19.04.2005)

V květnu 1947 vytěsnili křesťanští demokraté v Itálii komunisty a socialisty z vlády. V roce 1949 vstupuje Itálie do NATO. V nově se utvářející poválečné politické situaci se levice náhle dostala do opozice. Je pochopitelné, že neorealistické filmy se nezamlouvaly vládnoucím pravicovým silám, které na tyto připomínky nesplněných slibů odpovídaly nejen frázovitými výzvami k celonárodní jednotě, ale i obviňováním z očerňování italské skutečnosti před tváří světa. "Hořká rýže" je jedním z mála komerčních úspěchů neorealismu, ovšem zlí jazykové tvrdí, že spíše než kvalita filmu či zobrazení vykořisťování rýžových dělnic diváky lákaly do kin půvaby Silvany Manganoové (a jistě i Doris Dowlingové, ženy tu pak mají Vittoria Gassmana či Rafa Valloneho...). (03.05.2020)

Úžasný panoramatický film: na pozadí scelujících se nespojitelných osudů, za vícehlasí nesouznivých, ba ani neladících hlasů, pod nezřenou, ale někde v nitrech cítěnou duhou se neústupně zrcadlí různé životní zkušenosti a protínají se v neoddělitelném pulsujícím bodu úplného života, v tepajícím neklidném místě, z něhož se nelze obrátit k sobě, aniž by v něm nebyl přítomný někdo druhý cizí. To, jak moudře De Santis zobrazuje kolektiv sezónních dělníků a jak výstižně a pozorně do něj vnáší detail, úhlavního nepřítele povrchních ideologů a prospektorů, a nechává oba strhující pohyby, vlnění a chvění, harmonicky sžít – a znít, ve mně vzbudilo lítost nad vlastním přílišným trnutím – i hněv nad odevzdaným všeobecným socháním dnešní prázdnoty, která neobsahuje ticho či bílo naplnitelné vyšším bytím, ale jen neprodyšný hluk a nic víc… A porozuměl jsem nyní víc i Sartrovu snu o dělníkovi v čase všeobecného znásilňování ducha a smířlivěji jsem v mysli zalistoval jeho deníky z totálního nasazení... Je až neuvěřitelné, jak se záhy film o něčem tak imanentním, jako je práce (tedy jak se Ona jeví dnes v přebustrovaných frázích pravých i levých), začne prosvětlovat přítomností čehosi, co se zdánlivě toho každodenního účetnictví, které všichni vědomky nevědomky vedeme, nedotýká. Scény z rýžových polí se slučují s obrazy Posledního soudu a exploatované tělo se nenadále posvěcuje. Jak se postupně rozeznívá skrytý, ale bystře organizující "hlas" vypravěče, vše světské se opět zdá přehlušovat to prazákladní a životadárné, ale mocným zněním, které se z předešlých záběrů rozeznělo, jsou přehlušeny všechny závěrečné scény i záběry bezezbytku. Jídlo. (01.12.2017)

Vittorio Gassman a Raf Vallone nedostávali ve filmu často role, jaké by zasluhovali, ale tady září. Italský neorealismus asi není pro každého, De Santisův budovatelský náboj by kdekoho mohl odradit. Ale Hořká rýže je výtečně natočená, plná chytrých záběrů, má energii, nefalšovaný rytmus, výborné herce, kameru a především příběh. Jsem nadšená. Jednotlivé lidské osudy na pozadí sociální kritiky, okořeněno kriminální zápletkou a samozřejmě nechybí láska. A navrch Silvana Mangano....bez ní by ten film nebyl ničím.... je BOŽSKÁÁÁ !!! (09.02.2010)